MILAN SVOBODA
Composer, conductor, band
leader, jazz pianist
(hudební skladatel,
dirigent, jazzový pianista)
(Čtrnáctka 11/2001)
„Milan
Svoboda – č. hudební skladatel, dirigent, jazzový pianista, kapelník Pražského
big bandu, Kontrabandu a vlastního jazzového kvarteta. Komponuje též pro film i
televizi, významná je jeho tvorba pro divadlo (předně pro Národní divadlo
v Praze). Je autorem muzikálu Pěna dní a celovečerního baletu Mauglí,
věnuje se také skládání symfonické hudby.
Dirigoval č. nastudování muzikálů Jesus Christ Superstar a Evita. Často
vystupuje za našimi hranicemi, spolupracuje s významnými zahraničními
umělci. Součástí Svobodovy rozsáhlé aktivity je i pedagogická a lektorská
činnost.“ Tolik prostá fakta, vyčtená z knih. Jméno Milana Svobody dnes
skutečně nemůže chybět v žádné české encyklopedii jazzu a populární hudby,
všechno ovšem na jejich stránkách
nenajdete. Ještě než se začala točit kazeta v diktafonu, jsem
kupříkladu poznal, že encyklopedické heslo,
které před chvílí dosedlo (samozřejmě v nezbytném klobouku) na
protější stranu stolu, pije pivo a
kouří pořádně dlouhé doutníky. Pro začátek
to není špatné!
Překvapilo
mě, že jsi svá středoškolská studia věnoval oboru od muziky hodně vzdálenému –
matematice a fyzice…
Šlo o specializované gymnázium. Zrovna nedávno jsme měli abiturientský večírek, ovšem nikoli po dvaceti nebo čtyřiceti letech, jak bývá zvykem. My jsme se sešli po jednatřiceti letech. Rok jsme si počkali, aby to vyšlo na prvočíslo. To víš, matematici! Skoro všichni moji bývalí spolužáci jsou vysokoškolskými profesory, zůstaly jsme jenom dvě bílé vrány: já jako muzikant a jeden evangelický farář. Ta škola pro mě byla utrpením. Matika mi ještě docela šla, ale fyzika, to byla hrůza, urputně jsem s ní bojoval. Nicméně podařilo se mi absolvovat a dneska jsem tomu rád, protože mi to pomáhá. Hudba není jenom o emocích, má i své vnitřní vztahy. Nakonec stejně musím sednout, sestavit partituru a nějak ji napsat, což už si žádá logické myšlení.
V roce
1984 jsi osm měsíců studoval v Bostonu. Vzpomínáš si ještě na pocity, jež
doprovázely tvé první krůčky za oceánem?
Pro
naši generaci, která strávila celé mládí a kus aktivního života
v bolševismu, byl výlet do země,
kde jazz vznikl, tím největším snem, jaký jsme mohli mít. Toužil jsem tedy poslechnout si jazz tam, kde je doma, kde se odehrálo všechno podstatné
z jazzové historie. Za možnost poznat to na vlastní kůži jsem pochopitelně
dodneška vděčný. Myslím, že by se každý jazzman měl jet podívat, jak se tam
věci mají. Protože je to jinak, než si většinou myslí. Úplně
nejpodstatnější zkušenost, kterou jsem
tam tenkrát udělal, je vlastně velice jednoduchá: jazz není nic
nedotknutelného, kolem čeho se musí opatrně našlapovat. Ve Státech má tahle
muzika obrovskou tradici, je to jejich národní hudba, každá střední škola tam
má svůj jazzový bigband. Právě v tom je ten velký rozdíl. My jsme ji
museli importovat a začlenit do naší estetiky.
Během svého studia jsem tam samozřejmě horkotěžko dřel jazzovou klasiku,
kterou oni měli v malíčku, nicméně stejně jsme si s jejich muzikanty
nejvíc zahráli ve chvíli, kdy mě vyzvali, ať
ukážu něco svého, co je zase pro ně nové. Nakonec jsem tam tedy slavil
úspěch se svojí hudbou, v níž jsou
slovanské prvky, do níž je zkrátka obtisknutý náš folklór. Hráli daleko raději
moje témata než obecně známé jazzové standardy. Což byl pro mě velký objev – že existuje velká šance tyhle světy
propojovat. Dělám to vlastně dodneška a pořád mě to hodně baví.
V Kontrabandu i
v kvartetu spolupracuješ s mladými muzikanty, kolikrát vás dělí celá
generace. Máš pocit, že jsou dnešní mladí muzikanti jiní, než jste bývali vy?
Žádné
velké rozdíly nevidím. Marná sláva, u muziky je to jednoduché: buďto člověk talent má, nebo ne. Jistěže je
konkrétně moje generace v mnohém specifická, neboť nás silně poznamenala
normalizace. Možná jsme tedy měli jiný typ ctižádosti, měli jsme trochu jiné
touhy. Navíc jsme jazz brali jako vzdor – hrajeme svobodou hudbu
z Ameriky. Z doby, o které hovořím,
mimochodem vzešla řada zajímavých osobností, které dodneška výrazně
ovlivňují českou kulturní scénu. Ať už mám na mysli Karla Růžičku, Jirku Stivína,
Emila Viklického, Luboše Andršta, Rudolfa Daška, takhle bych mohl vyjmenovávat
ještě dlouho… Pro mě je čím dál větším překvapením, že ti mladí hudebníci jsou
pořád ochotni se mnou spolupracovat, toho si opravdu hodně vážím. Pochopitelně
bych nikdy nechtěl ustrnout, zůstávám
otevřený novým trendům a ty přinášejí mladí lidé. Spolupráce s nimi mě
obohacuje, omlazuje. Jestliže oni jsou třeba rádi, že si se mnou zahrají, já jsem stokrát šťastnější, že můžu
hrát s nimi. A to není o penězích, u mě si ranec nevydělají, opravdu ne. Jsem jim ale schopný nabídnout
nějaký názor, svůj přístup a ono to asi k něčemu vede.
Jak se díváš na aktuální
trendy, díky nimž jazz proniká na taneční scénu a je spojován
s nejmodernější studiovou technikou?
Beru
to za něco naprosto přirozeného. Je to hlas doby a není důvod, aby to
nefungovalo. Pamatuji si, s jakým nadšením jsem jednou sledoval předávání
Grammy Awards, na němž vystoupila jedna raperská kapela a s nimi přišel na
pódium sedmdesátiletý trumpetista Clark Terry, který jim do toho valil bopové
laufy na trumpetu. Nedovedu si představit nic protikladnějšího, než je tahle
obrovská osobnost a parta osmnáctiletých kluků, nicméně celé to vyznívalo
přirozeně. Tomu šíleně fandím. Celá řada
podobných projevů mi je velmi sympatická, ale nelíbí se mi, když takové
projekty nejsou dobře udělané, když jde jenom o pózu. Dokážou mě nadchnout
jenom ta spojení, která mají svůj důvod, svůj smysl.
U příležitosti tvých
blížících se padesátin se 26. listopadu uskuteční velký autorský koncert, a to
na poměrně překvapivém místě:
v Rudolfinu…
Pravda,
není to typické prostředí pro druh hudby, se kterým mě lidi asi nejvíc spojují,
ale na druhou stranu to, co jsem v posledních letech udělal, zase není
typické pro jazzové festivaly nebo kluby. Rudolfinum mi vlastně nabízí možnost
prezentovat vlastní tvorbu v její celé šíři, do té komorní až po
symfonickou. Nebudeme používat žádnou amplifikaci, celý koncert bude akustický.
Už jsem s klasickým koncertním prostředím nějaké zkušenosti posbíral,
proto vím, že to jde.
Jaký jsi připravil
repertoár?
Jedná
se o autorský koncert, půjde o důslednou prezentaci mé tvorby a mé
všestrannosti v ní. Na jevišti se vystřídá Kontraband, moje kvarteto, komorní
orchestr Virtuosi di Praga a několik sólistů. První přijde na řadu variace pro
tři klavíry a varhany Prolínání, poté dojde na premiéru skladby, kterou jsem
napsal speciálně pro violoncellistu Jiřího Bártu, s nímž se už strašně
dlouho domlouváme na spolupráci, a pro
můj jazzový kvartet "Znamení střelce". Před přestávkou ještě odehrajeme dvojkoncert pro housle, klavír a
smyčcový orchestr "Concerto grosso". Ve druhé půli pozvu rakouského
saxofonistu Sigi Finkela, ten by měl být
sólistou v mé starší skladbě Blíženci, kterou jsem kdysi natočil
s americkým orchestrem právě za
mého studijního pobytu za louží. Pro koncert v Rudolfinu jsem připravil
její novou verzi. A konečně na závěr nabídnu symfonickou suitu ze svého baletu
Mauglí, který se několik sezón hrál v Národním divadle. Je to výborná
příležitost propojit zajímavým způsobem můj jazzový orchestr s orchestrem Virtuosi di Praga a
dalšími hosty. Tady si i zadiriguji, takže si během jednoho večera užiju
opravdu všechno, s čím jsem kdy koketoval. Jsem za tak nádhernou
příležitost v tak nádherném prostředí vděčný. Je to krásný dárek.
Co plánuješ do druhé
padesátky?
Nikdy
jsem extra neplánoval, neberu padesátiny nějak osudově. Pokud mi vydrží síla,
nálada a nápady, budu pracovat, v opačném případě se na to budu muset
vybodnout. Spíš jde o to, že jsem ve věku, kdy už se člověk může ohlédnout za
tím, co stačil udělat. Jsem šťastný za všechno, co bylo, protože to nebyl
promarněný čas. Ať už doba byla jakákoli, pořád se něco dělo. Kéž by to takhle
šlo dál!
Jak se cítíš coby chodící
encyklopedické heslo?
S tím
mám vždycky spíš problémy, vlastně ani pořádně nevím co na to říct. Dělám svoji
profesi a okolnosti mě přinutily, aby ta profese byla dost široká, protože
kdybych byl jenom jazzovým pianistou, tak umřu hlady. Proto jsem se vedle toho
musel naučit dirigovat, skládat, zabrousit do jiných žánrů, do dalších oblastí,
psát pro film i divadlo a ještě učit. Zkrátka dělám, co můžu. Je tedy logické,
že jsem za sebou zanechal nějakou práci a spolupráce tam či onde, takže když se
to všechno sečte, vydá to na sloupeček v encyklopedii. Prostě pracuju, to
je celý.
Jaroslav
Panenka
[Home]