Jeho hubená postava s nezbytným širákem na hlavě se
nedá přehlédnout. A když se k Vám blíží
s úsměvem ve svých výrazných tmavých očích,
máte pocit, že je Vám blízký, protože vyzařuje
suverénní jemnost, která zaujme. Ale umí být
také veselý a vtipný, když vypráví nebo
ho něco zaujme. Není to žádná maska, pouhá fasáda,
to je člověk sám o sobě. A když si sedne ke křídlu, a jeho
citlivé prsty se dají do pohybu, pak otevře jeho nenápadná
virtuozita hudební světy, které člověku berou dech. To protože
hraje svou vlastní hudbu, svoje vlastní kompozice nebo aranžmá.
Protože jde důsledně svou vlastní cestou.
"Můj domov byl prodchnut hudbou. Moje matka, doktorka hudebních věd
a nadaná pianistka amatérka, a můj otec, filmový historik,
také amatérský violista, pěstovali především
klasickou hudbu. A tak se u nás doma pravidelně o nedělích
hrálo. Opětovaně se zde setkávali přátelé hudebníci,
amatéři i profesionálové, řada jich byla i z České
filharmonie. Často si přišel zahrát i mistr Josef Suk. Můj první
styk s hudbou byla tedy klasika. Ale přirozeně tu byly i další horizonty.
Jako kluk jsem byl pochopitelně ovlivněn i rockem a písněmi Beatles.Taky
jsem se brzo začal zajímat o jazz. V tomhle směru sehrál podstatnou
roli především Jiří Stivín, který je mým
bratrancem. Byl to on, kdo mě s jazzem seznámil, a půjčoval mi desky
s moderním jazzem. Tenkrát, v šedesátých letech
a hlavně k jejich konci, se u nás v Československu všechno tak trochu
uvolnilo. Tenkrát přijely do Prahy na jazzový festival první
americké hvězdy. Jako jeden z prvních tady hrál
Louis Armstrong, který byl něco jako ledoborec razící
cestu. Pak se objevila Ella Fitzgerald, „Modern Jazz Quartett“, Duke Ellington,
ale také, a to bylo pro mě jako budoucího pianistu obzvlášť
povzbuzující, Oscar Peterson a tenkrát mladičký
Keith Jarrett. Pro mě byl jazz hudbou svobody, nebo lépe řečeno: jazz
obsahoval svobodu, něco jako volný prostor, něco úplně protikladného
k našemu vlastnímu světu, ve kterém jsme žili. Protože tenkrát,
v šedesátých letech, jsme nebyli skutečně svobodní,
pořád ještě tu panovala komunistická ideologie, byli jsme vychováváni
v obvyklých stereotypech, v nenávisti k imperializmu a k USA.
Ale já jsem tušil, že tam venku, takříkajíc v zakázaném
prostoru, musí existovat podivuhodný hudební svět. A
já jsem tam chtěl prorazit, proniknout. A protože to jiné,
neznámé bylo tak tajemné a k tomu ještě zakázané,
bylo to samozřejmě pro mladé lidi, jako jsem byl já, něco nesmírně
lákavého. Bylo to tajemství, které jsem chtěl
za každou cenu vypátrat. Mělo to v sobě něco skoro spikleneckého,
když jsme v rádiu Hlas Ameriky tajně poslouchali pořad „Time for Jazz“
Willise Conovera. Tam jsem poprvé slyšel jména jako Charlie
Parker, Dizzy Gillespie a Miles Davis. Pro nás to bylo revoluční.
Tam muzikanti hráli svobodně, co chtěli. A pocházelo to právě
z té zakázané země, z Ameriky. A tahle touha po svobodném
vyjádření, po svobodném prostředí ještě zesílila
po okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968.
Ještě na základní škole jsme měli se spolužáky bigbítovou
kapelu "The Slowly Creeping Snails". To tehdy patřilo k bontónu. Hráli
jsme Rolling Stones a Beatles. Později na gymnáziu jsem začal chápat,
v čem spočívá kouzlo jazzové muziky.
To byla také doba, kdy jsem téměř každý večer seděl
v jazzových klubech Viola a Reduta. Byl jsem dychtivý poslouchat
tuhle hudbu, nasávat ji, vnitřně přijímat. Musím říci,
že mě prostředí těchto klubů, kde se hrálo za ohromné
účasti pražské intelektuální veřejnosti, a ne
jako dnes, kdy se často hraje za přítomnosti více méně
znuděných turistů, že mě toto prostředí poznamenalo zcela zásadně.
Tenkrát to byla významná část kulturního
dění. A tak jsem tam proseděl celé noci a fascinovaně poslouchal
tehdejší veličiny jako byli Karel Velebný, Luděk Hulan, Karel
Růžička nebo Luděk Švábenský.
Myslím, že pro mě bylo také důležité, že vedle americké
scény, která mě fascinovala, mě od samého začátku
zajímal i evropský jazz. Od poloviny šedesátých
let jsem jezdil pravidelně do Polska, do Varšavy na festival Jazz Jamboree.
To byla vždycky skvělá přehlídka toho nejlepšího ze
světového i evropského jazzu. Navíc jsem tam přes den
chodil do kina na americké filmy, které se u nás nepromítaly,
večer jsem chodil na koncerty a v noci až do rána na jamsessions.
To pro mě byla důležitá škola. Obdivoval jsem tehdejší polskou
jazzovou scénu. Pravidelně tam vystupovali všichni ti muzikanti, se
kterými jsem později spolupracoval: Zbigniew Namyslowski, Tomasz Szukalski,
Ptazsyn Wroblewski, Tomasz Stanko a další. Ti pro mě tehdy byli superstar,
které mi nahrazovaly Američany, se kterými jsem hrát
nemohl. A bůh ví, že to nebyla pouhá náhrada! Poslouchal
jsem je velmi pozorně a zjistil jsem, že ačkoli hráli "americký
jazz", přesto ho interpretovali svým zcela osobitým způsobem.
Vždycky mě fascinovalo, že se jazz dá hrát také evropsky.
To byla ta úrodná atmosféra, která mě obklopovala,
ze které jsem vyšel, a která mě v principu ovlivňuje ještě
dnes. Díky tomu jsem se nestal slepým obdivovatelem americké
tradice mainstreamu, naopak jsem měl vždycky pocit, že je dobré, když
do toho vložíme něco vlastního, nebudeme se pořád jenom
snažit dosáhnout nějakého vzoru. Spousta muzikantů trpí
po celý život komplexem, snaží se co nejvíc přiblížit
svému idolu a přitom zapomenou hrát vlastním způsobem,
což by bylo často zajímavější. Také když člověk přijede
jako Evropan do Ameriky, je pro amerického posluchače daleko napínavější
slyšet něco původního, nezvyklého. Jestliže přijdu jako český
jazzman do New Yorku a budu hrát perfektně bebop, tak je to nanejvýš
něco úplně obyčejného, ale jistě nic obzvlášť zajímavého.
Moje kariéra vlastně začala v sedmdesátých letech, to
byla léta jazzrocku, jak se tomu tehdy u nás říkalo.
My jsme byli jazzrocková generace. Byli jsme jasně ovlivněni hudbou,
kterou dělali Herbie Hancock, Joe Zawinul, Chick Corea, John McLaughlin a
samozřejmě Miles. Tahle hudba byla pro nás něco opravdu nového,
daleko od mainstreamu. To nebyl vůbec žádný "klasický"
jazz, a to nás fascinovalo. Žhavě jsme se zajímali o poslední
vývoj jazzu ve světě a měli jsme docela přehled. Vždycky jsme přes
různé známé v cizině získávali ty nejnovější
nahrávky. Na americkém velvyslanectví byla místnost,
kde jsme mohli poslouchat desky a číst časopisy, například
"Downbeat". Také rockoví a jazzoví muzikanti tehdy drželi
při sobě. V té době byl rock zakázán úplně. Muzikanti
si často vydělávali na živobytí tím, že doprovázeli
populární popové zpěvačky a zpěváky a to jim
umožnilo zabývat se také vlastní muzikou. Můj "mistrovský
kousek" z doby, kdy jsem začínal jako jazzman – amatér, byla
skladba "Merci, merci, merci" od Joe Zawinula. To byla taková správná
"jazzrocková bomba". Hráli jsme ji později často s velkým
úspěchem i s Pražským big bandem. Tahle fúze rocku a
jazzu nám umožnila dělat vlastní muziku. Jazzrockovou fúzí
se zabývaly také slavné velké orchestry. Pro
nás byly vzory Budy Rich, Thad Jones-Mel Lewis nebo Maynard Ferguson,
a potom hlavně Don Ellis a Gil Evans. Fascinovalo nás, že se v téhle
muzice dalo proplést všechno se vším. Opisoval jsem aranžmá
z desek, protože noty nebyly. Hrozná práce! Nejdřív
jsme hráli takhle převzatý repertoár, a z toho jsme
potom vyvinuli náš vlastní. A najednou přišlo na koncert do
Velkého sálu Lucerny 2000 lidí a všichni chtěli poslouchat
jenom jazz, a my jsme hráli opravdu jen instrumentální
jazz, bez jediného zpěváka. To bylo fantastické. Hráli
jsme tenkrát s Pražským big bandem několik koncertů a sály
byly narvané k prasknutí.
V sedmdesátých letech byla účast na amatérských
festivalech jedinou možností, jak naši muziku představit široké
veřejnosti. Byla to taky silná motivace pro to, abychom každý
rok přišli s něčím novým, původním. Platilo tehdy takové
pravidlo, že kdo vyhraje celonárodní festival v Přerově, bude
mít možnost zúčastnit se festivalu ve španělském San
Sebastianu. Jedna jediná kapela za rok mohla vyjet na Západ!
A tak jsme cvičili a cvičili, a konečně jsme v Přerově vyhráli a směli
jet do Španělska. Byl to velký hnací motor. Vždyť cestovat
na Západ bylo tehdy zcela nemyslitelné. V téhle atmosféře
jsem v roce 1974 založil Pražský big band.
Sedmdesátá léta a začátek osmdesátých
let byla pro jazz paradoxně docela dobrá doba. Bolševici "nahoře"
tomu, co jsme dělali, nerozuměli, a tak nás nechali být. Byli
jsme maximálně motivovaní, pořádali jsme nádherné
koncerty a měli jsme úspěch. Byl to jasně útěk od okolní
reality. Mnoho posluchačů to cítilo taky tak. Někde uvnitř té
hudby bylo plno svobody. Tím, že byla instrumentální,
nikdo nezpíval žádné podezřelé texty, tak to
nebylo tak okaté. Ale potom, hlavně po Chartě 77, represe státu
zesílila a všechno se zhoršilo. Zásadní bylo zrušení
pravidelných Pražských jazzových dnů, které pořádala
Jazzová sekce. Tu potom taky rozprášili, a její vedení
dokonce poslali za mříže.
Hudba je pro mě především komunikativní záležitost.
Komunikace mezi hudebníky je nesmírně důležitá. Jistě,
jsou dobří muzikanti, kteří hrají technicky brilantně
své notové party, ale to samo o sobě mi nestačí. Já
potřebuji spolupracovat s takovými muzikanty, kteří jsou osobnostmi,
umí projevit v hudbě sami sebe, své názory i problémy.
V tomhle ohledu je právě jazz jedinečný. Nejde jenom o pouhou
hudbu, o pouhý koncert. Koncert by měl být komplexním
projevem interpretů. Naše vystoupení jsme často pojednávali
i trochu jako divadlo.
Mě moc nebaví, když se jazz bere moc vážně. Mám rád,
když je v něm přítomen i humor. Hudba mě musí bavit, musím
si s ní hrát, ano, i provokovat. Přirozeně mám i kritiky,
kteří míní, že tak se to nedá dělat, že hudba
je příliš vážná věc, není žádný
karneval. Já si ale říkám: A proč ne? My jsme tenkrát
potřebovali to osvobození, a proč by neměla hudba osvobozovat? Proč
nemůže být hudba současně veselá, zábavná, a
přesto náročná nebo vážná, dokonce trochu smutná,
ale přesto vtipná? Jedno přece nevylučuje druhé! Ostatně nechci
zůstat stát na místě, pořád hledám, stále
existuje něco jako tvořivá nespokojenost s určitými osvědčenými
formami.
Moje první jazzová deska mohla být něco od Louise Armstronga.
Z těch moderních, a to si vzpomínám úplně přesně,
to byla "Miles smiles" od Milese Davise. Tenkrát existoval tzv. "Gramoklub",
taková jazzová série, kde vycházely ročně dvě
až tři desky. Na ty jsem vždycky toužebně čekal. To byla pro mě vždycky událost,
deska stála čtyřicet korun. Mně bylo sedmnáct a ze začátku
jsem to moc nechápal. Ale otevřel se mi zcela jiný svět, a
časem se mi ten svět pomalu, ale jistě zpřístupnil.
Historka o tom, jak došlo k založení Kontrabandu, je pro naše hudební
prostředí dost typická. V podstatě se opakovalo totéž
po dvaceti letech. Napřed jsem vedl od roku 1974 až do osmdesátých
let. "Pražský Big Band". Tam se vystřídalo plno vynikajících
muzikantů. V začátcích s námi hrál i Jirka Stivín
a Michal Kocáb, pak přišli lidé jako Emil Viklický,
Rudolf Ticháček, později generace Františka Kopa a Štěpána
Markoviče. To už bylo období tzv. "Nového Pražského
Big Bandu" s pouhými dvanácti muzikanty. V roce 1984 jsem byl
v Americe na Berklee College of Music. Tam jsem dal dohromady big band v
obsazení, které v Kontrabandu máme až dodnes: tři trumpety,
trombón, tuba, čtyři saxofony a rytmická skupina. V Americe
jsem měl možnost poznat osobně skvělého aranžéra a bandleadra,
Gila Evanse. Pravidelně jsem chodil na jeho koncerty do „Sweet Basils“ v
New Yorku. Hovory s ním v jeho garsonce na Manhattanu byly pro mě
úžasnou inspirací. Potom, po návratu do Evropy, jsem
v tomto obsazení vedl dva roky Česko-polský big band. Bylo
to ohromné, že jsem mohl mít v kapele své dřívější
vzory jako byli Zbigniew Namyslowski nebo Tomasz Szukalski. Z české
strany tam hráli kromě mě ještě Jiří Stivín, Svatopluk
Košvanec, Karel Růžička a Michal Gera. I tohle období trvalo jen dva
roky, ale byla to velmi intenzivní a kreativní doba. V osmdesátých
letech očividně opadl zájem o tenhle druh hudby. A protože jsme nechtěli
dělat žádnou komerční taneční hudbu, tak jsme s tím
skončili. Věnoval jsem se tedy víc menším formacím.
Kontraband vznikl vlastně z legrace na jednom frýdlantském
workshopu koncem osmdesátých let. Byla tu nová generace
mladých muzikantů a ti chtěli něco podniknout. Bylo jim něco přes
dvacet a mluvili a diskutovali se mnou, jako bych byl jedním z nich.
Měl jsem zase ten pocit jako před dvaceti lety, když se dával dohromady
první Pražský Big Band. To bylo nádherné! Nejprve
byli prakticky všichni amatéři. Zúčastnili jsme se amatérského
festivalu v Karlových Varech a hned napoprvé jsme vyhráli.
Hned na to, v roce 1988, jsme hráli na festivalu v Dortmundu a vyhráli
i tam první cenu. A tak se z toho vyvinul úspěšný příběh
Kontrabandu. Samozřejmě se Kontraband hodně proměnil. Zpočátku to
byli jenom studenti, dneska tam hrají téměř výhradně
profesionálové a výrazné osobnosti. Jinak to
nejde.
Od začátku bylo jasné, že muzika, kterou dělám, by měla
být spojením různých žánrů a stylů. Je vidět,
že mě stejnou mírou ovlivnila i klasika, rock, folklór atd.
Myslím, že toto splynutí je něco, co mě obohacuje, protože
mám více variant k vyjádření; v kompozicích,
v aranžmá, v sólech, ve všem. Moje muzika přirozeně vychází
z mainstreamu, ale snažím se ho interpretovat svým vlastním
osobitým způsobem. Je skvělé, že je v naší hudební
historii plno inspiračních zdrojů, které lze integrovat do
jazzové improvizace. Byl bych moc rád, kdyby posluchač mého
koncertu neříkal: "Ten se snaží hrát jako Bill Evans
nebo Chick Corea", ale naopak: "Jo, ten zní jako Milan Svoboda". Pro
mě je důležité, že lidé slyší a cítí,
že v mojí hudbě je část mě samého, že nechci nikoho
imitovat. A to je to, co mě nejvíc těší, že se mohu vyjádřit
tak, jak chci, že mi nikdo nic nepředpisuje, že se nemusím podřizovat
žádným předpisům. Proto říkám: Pro mě to neznamená
jen uspokojení, pro mě to znamená štěstí, a to je něco
úplně jiného! Přirozeně nejsem nikdy se svou prací úplně
spokojený, vždycky tu bude něco, co se dá vylepšit. Ale dokud
je v mojí hudbě cítit něco ze smyslu mého působení
a tvorby, z mých idejí a kreativity, tak je to dobré.
Jsem také přesvědčen o tom, že ze všech hudebních žánrů
dává jen moderní jazz možnost dělat to tak, jak člověk
chce, samo sebou za předpokladu, že máš k tomu talent. A jazz je také
hudba, která se téměř vůbec nemusí řídit zákonem
nabídky a poptávky, na rozdíl třeba od popu nebo rocku,
které nepochybně také mají určitou volnost, ale koneckonců
přece jen musí odpovídat poptávce a různým trendům.
K tomu ještě patří i to, že jazzový muzikant má, především
v improvizaci, možnost vyjádřit svou osobnost. Mohu vnést do
jazzové hudby všechno, co mě potká, ať je to klasika, lidová
hudba, současná vážná hudba, pop, rock nebo cokoli jiného,
a tím ji obohatit.
Jsem rád, že jsem mohl hudbu studovat na konzervatoři a později na
akademii. Mám velkou úctu ke klasické hudbě, protože
vím, o co se jedná a jak je to těžké. Je pro mě vždy
znovu pramenem inspirace. Jakékoli dobré vzdělání
strašně obohacuje. Zvlášť teď, kdy se zdá, že je toho už hodně
vyčerpáno, kdy je třeba hledat dál, vidím právě
v propojení jazzu a dalších hudebních žánrů,
včetně klasiky jistou cestu do budoucna.
V Praze hraji v těch klubech, kde mě chtějí. Nechodím žebrat
o koncerty. To není můj styl. Musím říci, že mi současný
rytmus čtyř až pěti koncertů v Praze za měsíc docela vyhovuje.
Když se k tomu přičte pár koncertů mimo Prahu a několik turné
v cizině, tak to docela jde. Víc nepotřebuji. Především
bych nechtěl být nucen hrát každý večer. Také
proto, že ostatní členové skupiny mají svoje termíny
a svoje vlastní kapely, a pak mě to také ještě musí
bavit. Ono hrát tři hodiny v kuse, aby to k něčemu vypadalo, je opravdu
perná práce.
Začátkem devadesátých let jsme založili s několika dalšími
jazzmany „Jazz Art“. Bylo to proto, aby zaštítil existenci prvního
nezávislého jazzového klubu po revoluci. Velice originální
„Jazz Art Club“ se podařilo vybudovat v Radiopaláci na Vinohradech.
Pořádali jsme různé koncerty a pravidelný jazzový
festival „Jazz na ostrově“ na pražském Žofíně. Fungovalo to
dobře až do té doby, než nás ze dne na den vyrazil na ulici
nový majitel Radiopaláce. Chtěl nám sedmkrát
zvýšit nájem. Přitom jsme měli smlouvu o pronájmu na
deset let s radnicí Prahy 2. Pronajali nám něco, co už nevlastnili.
A tak se to všechno rozpadlo. Napřed jsme se sice chtěli bránit, chtěli
jsme protestovat. Ale solidarita byla tak mizerná, že na domluvené
protestní shromáždění nakonec nikdo nepřišel. Nechali
jsme v tom minimálně dva roky šílené práce, a
pak nás muzikanti stejně pomluvili.
Myslím si, že taková krásná a nekomerční
muzika, jakou jazz je, by měla být víc podporovaná státem
a různými organizacemi, které mají trochu peněz na kulturu.
V některých zemích si toho umí víc vážit.
Český jazz by mohl být dobrou propagací naší
země v zahraničí. Ve světě máme rozhodně dobré jméno.
Mám to štěstí, že se svou hudbou mohu slušně uživit. To souvisí
jistě s tím, že mám hodně širokou paletu činností, že
mě život naučil být mnohostranným. Pro mě je to o to víc
potěšující, že jsem chtěl být vždy svobodný,
být svým vlastním pánem. O pevné angažmá,
nebo dokonce pevné zaměstnání jsem nikdy neusiloval.
Nikdy jsem nemusel chodit do zaměstnání. Musel jsem se akorát
naučit ještě plno dalších hudebních profesí, a když
to všechno spojím, vydá to tolik, že z toho mohu být
živ.
Spolkne to ovšem veškerý můj čas, ale jsem šťasten, protože tu muziku
mohu dělat tak, jak se mi chce."