Merging / Prolínání - Milan Svoboda solo piano

 CD Radioservis 2004 

 

Milan Svoboda: Prolínání / Merging

Jazzport.cz

original link

Nová deska Milana Svobody nese název Prolínání a výstižněji snad ani nazvána být nemohla. Co se tedy na desce prolíná? To poznáte hned při poslechu první skladby – je to jazz a vážná hudba.

Jarní píseň je něžný, lyrický úvod, navozující pocit jara se vším všudy. Zní lehce, jako by byla utkána z pampeliškového chmýří. Znamení střelce je mnohem dramatičtější, plné nečekaných zvratů. Počáteční pasáž je plná očekávání a napětí, to se uvolní během intenzivní střední části, která zase přechází do ležérních tónů závěru. Ani ten se ovšem neobejde bez překvapení. Stíny začínají sentimentálně, dalo by se říci lhostejně a stejné nálady se drží i v dalším průběhu skladby. Intenzita se ovšem postupně zvyšuje a objevují se první jazzové náznaky. Z vrcholu skladba klouže zpět a odevzdává se stínům. Úplně jinak zní Svobodovo téma Švestkový kompot. Hned od počátku je cítit příklon k jazzu, i když jsou stále patrné vazby s vážnou hudbou. Skladba je dramatická, nevypočitatelná a působivý je především zrychlující se závěr. Uklidnění přinášející Křížová vazba zase nutí k zamyšlení. Plnozvučný nástup má Myslím, že ano, po něm se atmosféra skladby uvolňuje a zase napíná. Zní střídavě hravě a výhružně, ve střední pasáži téměř osudově a efektně zakončuje první polovinu alba.

Druhou částí koncertu je Svobodova skladba Prolínání, která je zde v šesti variacích. Nepřetržitých třicet minut hudby začíná křehkým, jemně znějícím preludiem, po kterém následuje, pokud se to tak dá říci, nejjazzovější část, nazvaná Modrá linka. Svoboda si opět pohrává s tématem Prolínání, tentokrát však potměšile. Zrcadlení je variace depresivní, narozdíl od následující Vzpomínky, která zní spíš nostalgicky. Předposlední Vzpoura, krátká ale intenzivní skladba kontrastuje se závěrečnou Dobrou zprávou. Ta je optimistickým a nadějným závěrem.

Svobodově technice se nedá nic vytknout, snad jen drobná chybička v šesté skladbě. Ovšem těžko říct, jestli to skutečně chyba byla. V neopakovatelnosti je kouzlo živých koncertů a jazzu. Album je určeno spíše zkušenějšímu posluchači. Pokud Vás oslovuje vážná hudba a nebráníte se ani jazzu, přeji příjemný poslech. 

-- Jakub Fabián
Rating: Four Stars

Milan Svoboda: Merging

original link

A piano solo concert is always a very hard challenge for any jazz player. What does the audience expect from it? The artist's popular repertoire? Listening to standard themes? Or maybe what is expected is something completely different and new, something never heard before?
Actually the piano solo recital has its own history in jazz, a necessary inference that anyone stepping on stage has to deal with while curtain is opening; a floating history where many circumstances, trends and events flow into. I think that we all do agree saying that Keith Jarrett has a particular place in this history, considering that he did draw two main directions in executing piano solo concertos: the first drawn by his unforgettable performance in Cologne, the other one by the work titled "Facing you" (recently reprised in his last work "Radiance"). What he did in Koln is unique: total and free improvisation starting from embryonic musical cells and sailing across a wide open sea comparable to the troubled waters of the "stream of consciousness". His defiance consists in developing these cells until their extreme consequences, until an ideal and triumphant "deadline". From magma to matter, we could say. On the other hand "Facing you" celebrates the primary role of the song: an existing and developed theme is taken in order to be reprised, de-mounted and mounted up again, or to be just suggested and evocated by instantaneous hints. From matter to magma. The most evident difference between these two opposite ways of approaching solo recitals lays on the last of the tracks: in the Koln concert every track needs 20-30 minutes to be developed and come to conclusion. In "Facing you" this requirement is not needed, on the contrary it's almost rejected.

In his solo recital Milan Svoboda seems to follow this second way (the "Facing you" way): in fact he proposes a program of his own compositions, themes and songs that he faces with an uncommon mastery of the instrument and alternating between moments of "theme introduction" and moments of pure improvisation.
But what I find extraordinary about this programmatic purpose is that in the overture (Spring Song)  and in the middle of his perfomance, while playing the beautiful aria of Prolínání-Variace as introduction of the variations suite, he clearly cites Jarrett, or better the "Koln-Jarrett". This contradiction is outward. The truth is that Milan Svoboda's wealth of experiences and knowledge always leaves place to his talented originality.

Is this whole piano recital a tribute to Jarrett? Of course it's not. Actually the range of evocated influences is impressive: from Jarrett to Bley passing through Oscar Peterson (not mentioned if we're considering the repertoire, but evocated in my opinion by the pure joy in playing piano without intellectual excesses); but even classical echoes can be recognized, especially of our contemporary music: Bartok, Stravinsky, Schrjabin. 
His own compositions (which structure is "modal") and his will of freedom in improvising on them are "merged" in a very original way. The real little miracle of Svoboda's performance consists in remaining Milan Svoboda himself during his "merging" operation. And that's possible because of his and education: Milan Svoboda, born in Prague in 1951, is a composer, a conductor, a big band leader: a critical side of his soul that leaves a deep mark over the Rudolfinum performance. His ability in alternating and balancing different figures, from ostinato to adagios movements, from crescendo to diminuendo rhythmic figures can be only considered as the ability of someone who is used to conduct, arrange and lead a band, keeping always in mind the different scores of each component. Furthermore what is really exciting of this album is Milan Svoboda's technique: his sensitivity of touching is incredible and allows him to change register in a natural and effective way. And exactly these jumps from a register to another without losing sight of the sense of each composition are what I appreciated most.

~ Giorgio Bianchi

Překlad překladače:

Sólový klavírní koncert je pro každého jazzového hráče vždy velmi těžkou výzvou. Co od toho diváci očekávají? Oblíbený repertoár umělce? Posloucháte standardní témata? Nebo možná to, co se očekává, je něco úplně jiného a nového, něco, co jste ještě neslyšeli?
Ve skutečnosti má sólový klavírní recitál v jazzu svou vlastní historii, což je nezbytný závěr, s nímž se musí vypořádat každý, kdo vstoupí na pódium, když se otevírá opona; plovoucí historie, do které proudí mnoho okolností, trendů a událostí. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že Keith Jarrett má v této historii zvláštní místo, vezmeme-li v úvahu, že při provádění klavírních sólových koncertů načrtl dva hlavní směry: první přitáhl jeho nezapomenutelný výkon v Kolíně nad Rýnem, druhý dílem s názvem "Facing you" (nedávno reprízováno ve svém posledním díle "Radiance"). To, co udělal v Kolíně, je jedinečné: totální a volná improvizace vycházející ze zárodečných hudebních buněk a plavba přes širé otevřené moře srovnatelné s rozbouřenými vodami „proudu vědomí“. Jeho vzdor spočívá v rozvoji těchto buněk až do jejich extrémních důsledků, až do ideálního a vítězného „termínu“. Od magmatu k hmotě, dalo by se říci. Na druhé straně „Facing you“ oslavuje primární roli písně: existující a rozvinuté téma je převzato, aby bylo znovu zopakováno, demontováno a znovu namontováno, nebo aby bylo jen navrženo a vyvoláno okamžitými náznaky. Od hmoty k magmatu. Nejzřetelnější rozdíl mezi těmito dvěma protichůdnými způsoby přístupu k sólovým recitálům spočívá v poslední ze skladeb: na kolínském koncertě potřebuje každá skladba 20-30 minut na to, aby se rozvinula a dospěla k závěru. V "Facing you" tento požadavek není potřeba, naopak je téměř odmítnut.

Zdá se, že Milan Svoboda ve svém sólovém recitálu sleduje tuto druhou cestu (cestu „Facing you“): ve skutečnosti navrhuje program vlastních skladeb, témat a písní, kterým čelí s nevšedním mistrovstvím na nástroj a střídáním momentů „zavedení tématu“ a momenty čisté improvizace.
Ale na tomto programovém záměru považuji za výjimečné, že v předehře (Jarní píseň) a uprostřed svého vystoupení, když hraje nádhernou árii Prolínání-Variace jako úvod do suity variací, jasně cituje Jarretta, nebo lépe "Koln-Jarrett". Tento rozpor je vnější. Pravdou je, že bohaté zkušenosti a znalosti Milana Svobody vždy nechávají místo jeho talentované originalitě.

Je celý tento klavírní recitál poctou Jarrettovi? To samozřejmě není. Ve skutečnosti je škála evokovaných vlivů působivá: od Jarretta po Bleyho procházející Oscarem Petersonem (neuvedeno, pokud uvažujeme o repertoáru, ale podle mého názoru evokováno čistou radostí ze hry na klavír bez intelektuálních excesů); ale lze rozeznat i klasické ozvěny, zvláště naší soudobé hudby: Bartóka, Stravinského, Schrjabina.
Jeho vlastní kompozice (jejichž struktura je „modální“) a svobodná vůle v nich improvizovat jsou velmi originálním způsobem „spojeny“. Skutečný malý zázrak Svobodova vystoupení spočívá v tom, že zůstal Milan Svoboda sám při jeho "slučovací" operaci. A je to možné díky jeho a vzdělání: Milan Svoboda, narozen v roce 1951 v Praze, je skladatel, dirigent, leader big bandu: kritická stránka jeho duše, která zanechává hlubokou stopu v rudolfinském představení. Jeho schopnost střídat a balancovat různé figury, od ostinátových po adagiové pohyby, od rytmických figur crescendo po diminuendo, lze považovat pouze za schopnost někoho, kdo je zvyklý dirigovat, aranžovat a vést kapelu, přičemž má vždy na paměti různé partitury. každá součástka. Navíc, co je na tomto albu opravdu vzrušující, je technika Milana Svobody: jeho citlivost na doteky je neuvěřitelná a umožňuje mu měnit rejstřík přirozeným a účinným způsobem. A právě tyto skoky z rejstříku do jiného, ​​aniž bych ztratil ze zřetele smysl každé skladby, jsem ocenil nejvíce.

Giorgio Bianchi

Milan Svoboda: Prolínání / Merging (Piano Solo)

 20.5.2005 | Autor: Marian Jaslovský (Harmonie)

original link

Radioservis (75:01)
Milan Svoboda - klavír. Nahráno: 11/2003, Dvořákova síň Rudolfina, Praha. Vydáno: 2004. TT: 75:01. 1 CD Radioservis ČRO 287-2-531.

Obojživelník, pohybující se v několika žánrech - jazzu, muzikálu, scénice i vážné hudbě, se na posledním snímku představuje v podobě, která dává jeho tématům přímo krystalickou čistotu - v autorském klavírním recitálu ve svatostánku "vysoké múzy", pražském Rudolfinu. Pro Milana Svobodu to není poloha neobvyklá, sólové klavírní album Solo Piano Recital nahrál tamtéž i v roce 1997. Nové CD se skládá ze dvou souměrných částí - první polovinu tvoří šest skladeb, druhou suita Prolínání - variace, sestávající rovněž z šesti částí. Pro sólového pianistu není snadné udržet plné zaujetí hudbou na tak veliké ploše. Svoboda disponuje nespornou devizou, díky svému živočišnému přístupu má šanci zaujmout i posluchače, kterým se jarrettovsko-mehldauovský koncept jeví, řekněme, příliš subtilní či nadmíru intelektuální. V kompozicích, které odezněly v Rudolfinu, stěží slyšíme tvůrčí proces, křehký zrod nových věcí přímo na scéně v reálném čase. Svobodova dravost se často mění z výhody na jistým způsobem handicap - klavíru jako by se zmocňoval příliš machovsky, ani nádherná lyrická témata nenechá vyznít, nedopřeje jim dostatek času, prostoru, předehru jako by odbyl nikoli bez citu, ale příliš rychle a ihned se žene do výkonu. Jistě, techniku má impozantní, arzenál vyjadřovacích prostředků také, je poučen jazzem, moderní vážnou hudbou, suverénně se pohybuje mezi žánry, ale rovina je nakloněná - chybí mi uvolnění po kontrakci, spočinutí po prudkém běhu, něžnost po vášni, a taky před ní. To ovšem neznamená, že kompakt je povrchní, v žádném případě. Jenom podle mého trochu opomíjí, že když v sólovém jazzovém recitálu odpadá interakce se spoluhráči, tedy to, co dělá vždycky v jazzu největší pnutí, musí nastoupit interakce velice osobní - konverzace umělce samého se sebou a s posluchačem. Milana Svobodu jsem onehdy obdivoval jako charismatického dirigenta Pražského Big Bandu, později Kontrabandu, který hustý sound vitální hudby zhutňuje expresivní hrou. Jako sólový pianista na mne působí takto: Skvělý skladatel efektně, brilantně interpretuje svá vydařená témata. Necítím se být vtažen do "děje". Poslouchám monolog.