Tartuffe Impromptu! - Národní divadlo Praha

ND - Stavovské divadlo, premiéra 28.2.2014

Autor: Molière
Režie: Jan Nebeský
Hudba: Milan Svoboda

Jen tak cestou z divadla (No. 6)
Tartuffe nenechal nikoho na pochybách, o co půjde.

(Divadelní noviny)

original link

Brutální destrukce hned v úvodu představení, naprosto přesně determinující základní pointu hry, mě nadchla.
Agresivní opanování prostoru! Primitivní ostrý průnik motorovou pilou, ničící jak kulisy, tak atmosféru, tak vztahy a domácí ustálené stereotypy Orgonovy rodiny. Bezskrupulózní zteč vyhlédnutého chudáka, ze kterého se dá něco urvat, byl naprosto dokonalý.
I když jsem se v první třetině pro ukřičenost a početnost akcí těžko orientovala (psáno z generálky 27. 2.), bylo Tartuffe Impromptu! naprosto dokonalou ukázkou nového inscenačního ztvárnění klasické předlohy.
Okouzlila mě souhra dvou hlavních protagonistů, Orgona (vynikající David Prachař) a Tartuffa (Karel Dobrý zvolil naprosto odlišné výrazové prostředky než v geniálním Opričníkovi) – dvou typologií, vzájemně se prolínajících a doplňujících – neboť na ožebračení, ale i oblbnutí MUSÍ být dva.
Viděla jsem mnoho perfektních hereckých výkonů (Kateřina Winterová – Elmíra, Eliška M. Boušková – služebná), mnoho výborných nápadů a slyšela úžasnou hudbu Milana Svobody. I když myslím, že pěvecká vystoupení se v mnoha případech nedala srovnávat s excelentní hudbou.
Za to v konci mě opět nadchla dokonalá ironizující kritika módních společenských trendů – když „pán v hnědém“ (Kleantes – Petr Motloch) v trapném kostýmu, do té doby zcela zapomenutý či nevyužitý, začal poučovat a moralizovat. To mě pobavilo až k slzám!
Třešničkou na dortu se ukázala poslední scéna se „zlidštěním“ exekutorů podaná s vtipem a nadsázkou!
Ó, jak bychom si přáli, aby taky přišel Deux ex Machina a udělal – PIC!

Autor: Hana Frejková
Publikováno: 15. Březen, 2014

Svatoušek v národním svatostánku

Divadelní noviny

original link

Jan Nebeský opět režíruje v Národním divadle. Zpráva, jež vystrašila pár abonentů, učitelek, které chtěly vzít žáky na „klasiku“, i dramaturgy alternativních pražských scén. A Národní divadlo pro jistotu zvolilo název Tartuffe Impromptu! Všichni tedy byli řádně připraveni, někteří poučeni předchozím – tak trochu jiným Králem Learem.

Nebeského poslední inscenace je ovšem nevinná jako velikonoční beránek. Text je zkrácen, ale nevychýlen, významově výrazně neposunut. Zásadnější, dobovou změnou je pouze poslání a povolání Loyale (původně soudní vykonavatel), kterého s nonšalancí a elegancí sobě vlastní hraje Václav Postránecký. Jako exekutor-mafián se zjeví na začátku, aby se uvedl, a pak celé představení čeká na svou hvězdnou chvíli, kdy bude v jeho moci všechny darmožrouty zachránit. K resuscitaci Molièra pomáhá také neustále za klavírem přítomný Milan Svoboda a nespočet songů.

Téma pokrytectví a zahálky je všeobjímající, netýká se pouze svatouška Tartuffa, ale všech postav, které se většinu času povalují, pokuřují a prolévají hrdlo šampaňským, pokud zrovna nepějí písně. Kritiku společnosti (Molièr kritizoval především církev) samozřejmě nalezneme i v tomto Tartuffovi, ale Nebeský není mravokárce a důležitější je zjevná radost ze hry či snad „tematizování“ divadla. Scénu tvoří stoly a křesílka, které známe z prostor Stavovského divadla, kostýmy jsou povětšinou posbírané z fundusu a neustálé převleky této excentrické smetánky diváci téměř nestihnou sledovat. Herci vystupují ze svých rolí, aby mohli komentovat sebe, role i svou profesi, parodují kouzelnické výstupy, operetu i mluvu filmu pro pamětníky. A v takto rozehrané partii vlastně nikoho nepřekvapí, že si v jednu chvíli Filip Rajmont jako syn Damis má chuť zahrát na tuleně.

V opozici k rozjařené, dekadentní společnosti, kterou prezentují především dva páry – zaslepený pán domu Orgon (David Prachař) s výstřední Elmírou (Kateřina Winterová) a bezuzdně mladí a veselí milenci – Valér (Radúz Mácha) a Mariana (Jana Janěková), stojí, ba přímo ční Tartuffe Karla Dobrého. Vyrovnaný, hrdý, naoko pilný jako mraveneček, oblečen do pracovní kombinézy, jež jeho „profesi“ Tartuffe žlutým nápisem hlásá široko daleko. Jeho pokrytecké svatouškovství je prezentováno scénou, ve které je obviněn z nečestnosti. Během obhajoby si před Orgonem vrtačkou vpravuje hřeby do nohou, aby mu bylo odpuštěno. A tak se také stane – nohy mu jeho chlebodárce umyje a spočine s ním v Pietě. Je to nejkrystaličtější obraz Nebeského práce – všeobjímající řetězec asociací zúročil slova napsaná ve druhé polovině 17. století.

Národní divadlo – Molière, Jan Nebeský: Tartuffe Impromptu! Překlad Vladimír Mikeš. Režie, scéna, kostýmy Jan Nebeský, úprava Kateřina Šavlíková, hudba Milan Svoboda. Premiéra 28. února 2014 ve Stavovském divadle.

Autor: Lenka Dombrovská
Publikováno: 4. Duben, 2014

Může jeden Dobrý Tartuffe změnit divadlo?

(3. 4. Magazín Aktuálně.cz)

original link

Režisér Jan Nebeský Moliérovu klasickou hru Tartuffe použil ke kritice divadla i herců hrajících cokoliv v čemkoli. V inscenaci Tartuffe Impromptu! si ovšem divadelní radost užívají herci i diváci.

Tartuffe Impromptu!

Slůvko impromptu pochází z francouzštiny, čte se "emprompty" a znamená spatra, spontánně, „tak, jak to leží a běží“. V hudbě to bylo původně pojmenování skladby komponované bez přípravy, improvizované.
Herci Národního divadla v režii Jana Nebeského, který je tentokrát také autorem scény a kostýmů, neimprovizují, ale „slasti ze hry jako takové“, spontaneita a rychlé tempo včetně dryáčnicky přisprostlých výstupů „tak, jak to leží a běží“ dávají Moliérově frašce punc svěžích variací na známá témata: láska a neláska, pravda a lež, čest a podvod, peníze a moc.
Téměř kanonický text je totiž přetaven v tyglíku účinných divadelních prostředků a je z něj moderně působící a nakonec i stylově čistá podívaná, herci si užívají radost na scéně a diváci s nimi. Směsice profesionality, energie a chytrosti jde z představení ve Stavovském divadle nevídaná!

Synonymum pokrytecké zbožnosti

Poprvé se Tartuffe na scéně objevil roku 1664 v rámci nákladných královských Versailles impromptu, u nás překládaných jako Versaillské improvizace.
Hlavní hrdina Tartuffe se stal synonymem pro pokryteckou zbožnost. Kritika svatouškovství popudila vrchnost tak, že Moliérově herecké společnosti bylo hned několikrát zakázáno hru provozovat a Moliére zašel tak daleko, že ohrozil existenci svého divadla. Trvalo celých pět let, než se finální verze hry o pěti dějstvích pod názvem Tartuffe aneb Pokrytec mohla konečně hrát.
Co ale s kritikou svatouškovství dnes? A dovedeme si představit, že by bylo možné divadelní hru či inscenaci kvůli dobře mířené kritice zakázat? Lze se dnes snažit o podobný skandál a pouhou divadelní inscenací něco riskovat? Tak daleko Jan Nebeský v Národním divadle nezašel, ale asi nejsem jediná, která si všimla náznaků volajících svou nejednoznačností po interpretaci.

Už zase jinotajně?

V hledišti lze zažít něco, co starší ročníky diváků pamatují z dob bolševické divadelní cenzury. Lze z představení vyčíst více, než tvůrci chtěli říci? Nebo to opravdu chtěli říci?
Nebeský Moliérovu hru zřejmě použil též ke kritice divadla, ke kritice herců hrajících cokoliv v čemkoli a pod kýmkoliv. Pokud to byl režijní záměr, lze pogratulovat ke koncepci, v níž divadlo o divadle (Národním divadle) je nosným tématem souvisejícím s tématem Tartuffa, hry na čestného člověka.
Kabaretně laděnými výstupy jsem se nechtěla nechat ošálit a začala sama asociovat a nalézat jinotaje a odkazy. Zda se taková věc stane při sledování této inscenace také mladším ročníkům v hledišti, netuším, ale pro mne byl proud asociací tak silný, že jej zde nemůžu pominout.

Co zbude z Dobrého?

Tartuffe v pojetí Karla Dobrého není hybatelem děje, ale obětí Orgonovy lásky. Jeho Tartuffe nesmělost nehraje, ale je většinu představení skutečně nesmělý. Jako by se bál toho, že bude hrát stejně pokryteckou hru jako Orgonova rodina, používat podobné herecké prostředky jako kolegové.
Ne Tartuffe, ale všichni ostatní představují (tedy hrají) cosi prohnilého v Orgonově rodině i v divadle. Ne Tartuffe, ale Orgon v podání Davida Prachaře je hlavně v mimoslovním jednání manipulátorem a pokrytcem. Je do Tartuffa zamilovaný stejně jako jeho matka Paní Pernellová (Jaromíra Mílová) nebo jako jeho žena Elmíra (Kateřina Winterová) a chtivý i lásky fyzické. To proto riskuje a dává všanc svou rodinu i divadlo. To jeho láska k Tartuffovi a přátelství k herci „odjinud“ je modem vivendi celé inscenace. Chce rodinu i své divadlo zachránit od přetvářky?
Jaký význam máme přikládat tomu, že Karel Dobrý se na scénu Národního divadla, respektive do Orgonovy rodiny za pomoci motorové pily doslova vláme?
Bude moci Karel Dobrý, nový člen hereckého souboru Národního divadla, hrát na hlavní scéně, která se dlouhodobě potýká s krizí identity, v tak dobrých režiích, jako v podzemním Studiu hrdinů hraje pro několikanásobně méně diváků Opričníka, za kterého byl nedávno odměněn Cenou Alfréda Radoka?
Vzal jsem ho (Tartuffa) bohudík sem domů pod střechu a všem,
jak se mi zdá, rozhodně k prospěchu.
On ze mne udělá nového člověka,
kterému svět je…nic! – nic tu už nečeká…
Pozná hluboký mír, kdo dá na jeho rady,
k hnojišti světa se otočí navždy zády.
Témata, o nichž hovořím, si Nebeský připraví již předehrou k celému večeru. Na předscéně stojí v levém portále piano, na které preluduje jazzman Milan Svoboda, neformální předehru ke hře tvoří příprava Dobrého a Prachaře na začátek. Z úst Davida Prachaře stále ještě na předscéně slyšíme brechtovsky pojatý „prolog“ (viz box vlevo).
Jako by samotná přítomnost Karla Dobrého, nikoli ještě Tartuffa, vždyť hra ještě nezačala, pod střechou Národního divadla mohla cosi změnit. Myslel to Nebeský tak, anebo jinak? Tuto a mnoho dalších otázek si intelekt diváka může klást celých devadesát minut a zároveň může být celou dobu u vytržení z podívané a z energie, která se přenáší z jeviště do publika, jako by to bylo to nejdůležitější, co se vlivem Tartuffa – Dobrého v tomto domě změnilo.

Nebeský impresário?

Impresário Nebeský převzal titul od maďarského režiséra Gábora Tompa, který hru ve Stavovském divadle pro nemoc nedozkoušel, a Nebeský měl na inscenaci pouhý měsíc.
To není příliš mnoho času na přípravu a na zkoušení. Scéna je nenáročná. Stačí rodinný stůl, okolo něhož si představíme lehce pokoj. A kostýmy? Vzadu je dlouhá tyč s navěšeným šatstvem z fundusu na ramíncích, kostýmy, které si herci oblékají, vznikly nejspíš pro tuto inscenaci, přesto působí, jako by se bralo z toho, co už tu je.
Sázka na Nebeského Národnímu vyšla. Také díky nápadu přizvat ke spolupráci Milana Svobodu, který do hry napsal čtrnáct písní a hudbu, která zní pod půlkou inscenace. Herci mají svá sóla vypracovaná technicky tak dokonale, jako by dělali konkurz do některého ze slavných muzikálových kousků. Ale ten kousek už je zde, tady a teď.

Tartuffe impromptu! aneb Variace podle slavného Moliérova textu. Překlad: Vladimír Mikeš. Scénář, režie, scéna a kostýmy: Jan Nebeský. Úprava: Kateřina Šavlíková. Hudba: Milan Svoboda. Dramaturgie: Martin Urban. Hrají: Karel Dobrý, David Prachař, Kateřina Winterová, Lucie Žáčková, Jana Janěková ml., Filip Rajmont, Jaromíra Mílová, Petr Motloch, Radúz Mácha, Václav Postránecký, Eliška Boušková. Premiéra 28. února 2014 ve Stavovském divadle, nebližší představení 16. května, 2. června.

autor: Nina Tiliu

Tartuffe podle Nebeského aneb Pokrytec v rodině pokrytců

i-divadlo.cz (psáno z představení: 13.3.2014, autor recenze: Lukáš Dubský)

original link

Není to tak dávno, co režisér Jan Nebeský šokoval konzervativní diváky Zlaté kapličky svým Králem Learem, který měl se Shakespearovou hrou shodný snad jen název a jména postav. Nyní se v budově Stavovského divadla pustil do dalšího velkého díla – Molièrovy komedie Tartuffe, která svého času vyvolala ve Francii skandál a král Ludvík XIV. ji byl nucen zakázat. V Národním divadle tentokrát neponechali nic náhodě a diváky už dopředu varují, že nová inscenace nebude pietním oprášením klasiky. A promítá se to i v názvu, hraje se pod jménem Tartuffe Impromptu!

V původní Molièrově hře je Tartuffe navenek oddaný služebník svého přítele Orgona, který ovšem svou přetvářkou a pokrytectvím dokáže zcela rozleptat základy Orgonovy rodiny. Je prokouknut až příliš pozdě na to, aby ho bylo možné v jeho nekalém jednání zastavit. Tato hra se samozřejmě dočkala mnoha různých výkladů, v nedemokratických společnostech je postava Tartuffa často ztotožňována s tajným agentem režimu.

V Nebeského interpretaci ovšem Tartuffe nemá co rozleptávat. Orgonova rodina je dekadentní banda, která ujíždí na "koksu" a její život je jedna velká kocovina. Vlastně se zdá, že je to poněkud naopak, rodina manipuluje s Orgonem i Tartuffem, ale ani tito dva pánové nejsou žádní svatoušci. V jejich vztahu se navíc objevuje zřetelný homosexuální podtón.

Režisér pracuje tak, jak je u něj zvykem, nedošlo zde ovšem k tak zásadní dekonstrukci textu hry jako u zmiňovaného Krále Leara. Ano, Molièrův text je osekán až na kost, na druhou stranu to podstatné (v povedeném překladu Vladimíra Mikeše) zůstalo. Nebeský ovšem dává jasně najevo, že je to všechno jenom hra. Herci vystupují ze svých rolí, zcizují text, některé výstupy se nesou až v kabaretním duchu. Velmi dobrým nápadem bylo zapojit do hry jazzmana Milana Svobodu, který celé představení doprovází na klavír. Značná část výstupů je totiž zpívaných a vzhledem k tomu, jak herci pěvecké party podávají (ať už nepřesným zpěvem nebo naivní choreografií), nemůže nikdo zůstat na pochybách, že jde o parodii na operu či muzikály. Člověk má vůbec pocit, že se Nebeský chce svou novou inscenací vyjádřit ke stavu současného českého divadla (toho Národního zvláště). Ale je to jen jedna z mnoha možných interpretací, režisér žádný snadno odhalitelný klíč nenabízí.

Silná nadsázka v hereckých výkonech charakterizuje snad všechny Nebeského inscenace. Tentokrát to dobře vychází především Karlu Dobrému, který je ukázkově nejednoznačným Tartuffem, Davidu Prachařovi, který v roli Orgona tak trochu působí jako konferenciér celého představení, nebo Lucii Žáčkové, jejíž služebná Dorina je v úvodu představení trochu překvapivě hlavním hybatelem děje. Naproti tomu třeba Petr Motloch (Kleantes) je v inscenaci skoro neviditelný, zato Filip Rajmont je jistě nepřeslechnutelný, ale zase svého Damise podává ve stále stejné poloze ukřičeného fracka. Je ovšem možné, že jen plnil režijní zadání.

Nebeského Tartuffe Impromptu! není divadelní událostí sezony, ani nejzajímavější interpretací Molièrova textu, ze kterého si bere jen střípky. Ovšem je to inscenace svižná, která dokáže diváka na 90 minut zabavit. Možná v některých chvílích působí dojmem nevázané frašky, ale pod tímhle povrchem se skrývá proud asociací, které mají potenciál zaujmout, i když jim patrně nelze úplně porozumět.

Je to Tartuffe? Není to Tartuffe?

(Český rozhlas, Vltava - Mozaika)

 original link

Původně plánovanou inscenaci Moliérova Tartuffa v režii rumunského hosta Gábora Tompy v činohře Národního divadla v Praze na poslední chvíli převzal režisér Jan Nebeský. Hraje se pod názvem Tartuffe Impromptu ve Stavovském divadle.
Po poslední inscenaci Jana Nebeského v Národním divadle, kdy tradicionalisti nevydýchali jeho verzi Krále Leara, tvůrci pro jistotu přidali k názvu titulu slovíčko Impromptu. To upozorňuje, že se nebude jednat o tradiční převyprávění známé hry, ale o volnou kompozici na téma, v níž je dovolena improvizace. 
Tak se dostává ke slovu Nebeského oblíbená kabaretní forma volného řetězení scén a etud, prokládaná zcizovacími efekty a hudebními vstupy. I když to chvílemi může vypadat, že si herci dělají, co je zrovna napadne, zjistíme, že nic není náhodné. Naopak, vzniká jakási nástavba, logické propojení starého tématu se současností. 
Téma pokrytectví, spojené kdysi s konkrétní kritikou kněží, tak nejen zůstává ve hře, ale prorůstá všemi postavami, všemi vrstvami společnosti. Zatímco u Moliéra stojí v centru exemplární ukázka zlotřilosti pámbíčkáře Tartuffa, zde je přetvářka normou, která nikoho příliš nepřekvapuje. 
Tartuffa si najímá Orgon, protože ve vlastní rodině blízkou duši nenachází. Proti pozérům a žvanivcům v jeho rodině je Tartuffe ideální kamarád, pomocník a rádce. V kombinéze s nápisem Tartuffe (jako by byl zástupce firmy, či hodinovým manželem pro opravu čehokoliv) se jeví až nesnesitelně pilný. 
Je přítomen od počátku, jako materiál využívaný Orgonem proti rodině. Ta je totiž velmi podivná. Chování jednotlivců je iracionální, a nepříjemné, a jako ostatně ve všech Nebeského inscenací divák nedostává šanci se s nimi ztotožnit. Jako by se postavy doslova předháněly v tom, která zaujme svou nesympatičností. 
Týpků, k nimž najdeme paralelu v současném světě, je tu spousta. Ať už se jedná o samotného Orgona Davida Prachaře, podnikatele s trochu dětinskou duší, jeho dominantní hudrující matku Jaromíry Mílové, či extravagantně ujetou manželku Elmíru Kateřiny Winterové. 
O moc lépe nedopadají ani mladí: až šaškovsky komický prskající skrček Damis Filipa Rajmonta či v oblaku marihuany povlávající milenci Valér a Mariana Radúze Máchy a Jany Janěkové. 
Kladná není v tomto případě ani postava z lidu, Dorina Lucie Žáčkové, která je doslova zrcadlem svého panstva. Nad tím vším pluje s bodrým úsměvem exekutor Loayal Václava Postráneckého, mafián, který rodinu hlídá od počátku a který jednoduše vyřeší beznadějnou situaci tím, že odbouchne Tartuffa jako králíka. 
V této konstelaci se tedy jeví Tartuffe Karla Dobrého celkem normálně, i když sympatie diváků si svou vlezlostí asi sotva získá. 
Pragamatismus a iracionalita připomínají dnešní politickou situaci 
Inscenace po kabaretním vzoru předkládá jakýsi set modelových situací či zdramatizovaných novinových titulků z bulváru. Kombinací pragmatismu a iracionálních reakcí postav to až podezřele připomíná dnešní politickou a společenskou situaci. A jakoby mimochodem vzniká dosti tvrdá kritika vnitřně vyprázdněné, rozložené společnosti. 

Vaudevillový charakter dílka dobře doplňuje za klavírem sedící Milan Svoboda, autor hudby. V průběhu inscenace zazní jak brechtovsky nemelodické songy, extravagantní kabaretní výstup černé služebné, i odrhovačkově znějící sbory. 
Navíc se tu kouzlí s prolínáním postav, rozostřením hranic mezi postavou a hercem, a úmyslným vypadáváním z rolí. Převládá atmosféra permanentní, nezávazné společenské hry na život, v níž se pravidla neustále mění. Uspěje jen ten, kdo se dokáže rychle přizpůsobit. 
Nebeského inscenace tak motiv společenské přetvářky znásobuje a umocňuje. Můžeme z ní vyčíst poselství, že Tartuffe jako jedinec už není tak nebezpečný jako dříve, neboť ho lze snadno zlikvidovat, zatímco nebezpečná je celková atmosféra společnosti. 

Kabaret Tartuffe

(Veronika Volhejnová, blog iDnes.cz)

S klasikou je to těžké. Někdy si ji musíte povinně odtrpět, jindy se jí smějete; nejčastěji nejdřív jedno a pak to druhé.  Režisér Jan Nebeský to nejspíš zažil; možná proto usnadnil divákům práci a klasice se tak trochu vysmál rovnou. A vida – trpění se nekonalo.

Přiznávám bez mučení, že jsem na Tartuffa do Stavovského divadla šla se smíšenými pocity. Patřím totiž k těm, kterým se minulá Nebeského inscenace v Národním divadle, inovovaný Král Lear, hodně nelíbila. Tentokrát jsem ale připsala režisérovi předem bod k dobru za to, že neponechal původní název – z Tartuffa udělal Tartuffa Impromptu a tudíž diváky od začátku varoval, že můžou čekat cokoli.
Nebeský za vydatné spolupráce skladatele a jazzmana Milana Svobody změnil Tartuffa v bláznivý kabaret, kde se z Molièrových textů stávají šansony a z akcí taneční čísla (nebo komické skeče, jak kdy), kde kostýmy jsou skutečně kostýmy a vztahují se mnohem spíš k osobám než k jakémukoli přesněji určitelnému místu a době, a kde představení místo morálního poučení zakončuje taneční finále naznačující, že lidé jsou nepoučitelní a budou do omrzení opakovat stejné chyby.
Když Molière Tartuffa napsal, silně tím popudil katolickou církev, která si vymohla zákaz veřejného provozování hry. Nebýt ochranné ruky krále Ludvíka XIV., byl by Molière tehdy nejspíš exkomunikován. Dnes už narážky na církev vadí málokomu, bylo tedy třeba najít jiný zdroj pohoršení: na scéně se ostošest kouří, pije, fetuje a provozuje kopulace bez ohledu na pohlaví. A místo benevolentního královského zásahu nechává režisér uprostřed nejexplicitnější sexuální scény herce vypadnout z role a postěžovat si, co všechno  musejí pro své povolání vydržet.
Samostatnou kapitolou jsou kostýmy, bohatě obměňované a herecky využívané.  Vážený domácí pán Orgon (David Prachař) přichází na scénu v perfektně padnoucím obleku – a hned si ho za Tartuffovy asistence začne svlékat. Povedená metafora pro jeho postupnou přeměnu v smutného klauna v paruce a s dámskou spodničkou na krku, který pozdě poznává, jak se dal napálit; už tady, na samém začátku, má za sebou první kroky svého sestupu.
Jeho syn  Damis (Filip Rajmont) je vzteklý cholerik, který skoro všechny své repliky doslova řve, čímž ze sebe úspěšně dělá šaška… a časem se šaškem (pomocí postupně doplňovaného kostýmu) skutečně stává.
Zato Orgonova matka (Jaromíra Mílová) na sobě má pánský oblek (i s cylindrem) a po  chudince stařence také není v jejím projevu ani památky – to ona v téhle slabošské  rodině nosí kalhoty a nejraději by všechny svou hůlkou sešvihala na jednu hromadu. Přesto – nebo právě proto –  ani ona Tartuffa neprokoukne; je totiž hrubě pohoršená stylem života, který její potomstvo vede (nebo možná ještě spíš tím, že si z ní nikdo nic nedělá), a tak jí Tartuffova pokrytecká kritika padne do noty.
A pak je tu ovšem Tartuffe (Karel Dobrý) sám. Pohybuje se po scéně v pracovním overalu s obrovským nápisem „TARTUFFE“ na zádech – směs skromňoučké pokory a velikášství v jednom. Když v úvodu motorovou pilou pokácí kus kulisy, je to symbol velice podobný Orgonovu svlékání – jen viděný z té druhé strany.
Tartuffe toho vlastně v inscenaci moc nenamluví, o to je ale všudypřítomnější. Doslova obdivuhodná je řeč jeho těla. Dolézá, hrbí se, lokajsky se podbízí, napodobuje Orgona pohyb za pohybem. „Užitečně“ pobíhá po domě s nářadím, tu něco přivrtá, tam přitáhne – a pod tou záminkou vyslechne všechno, co potřebuje. Hystericky přehrává  tragického, neprávem obviněného světce. A když se otevřeně vysmívá přelstěné rodině, protahuje se jako kočka na slunci, bez nejmenších výčitek, bohorovně přesvědčený o svém vítězství.
Jan Nebeský svou inscenací ukázal, proč je Tartuffe jako typ nesmrtelný. Se svým oportunismem, vypočítavostí a histriónstvím, se svou schopností říkat to, co  se právě žádá, by v dnešní době neměl zapotřebí podlézat žádnému Orgonovi. Mnohem spíš by se  obratně vyšplhal do nějaké vysoké volené funkce.

Tartuffe hravě a kriticky

(Lidové noviny - Martin J.Švejda)

Národní divadlo uvedlo Molièrovu klasiku v režijním ztvárnění Jana Nebeského

Národní divadlo si vzalo zminulé spolupráce s režisérem Janem Nebeským, inscenace-eseje Král Lear (2011), která vyvolala rozporné (v řadách tradičnějších diváků i krajně odmítavé) reakce, ponaučení a jeho nový počin, nastudovaný ve Stavovském divadle podle Molie`rova Tartuffa, opatřilo v doprovodných materiálech náležitou „varovnou“ explikací („připravme se na to, že nepůjde o očekávanou disciplínu“), a název navíc pozměnilo na Tartuffe Impromptu! (aneb variace podle slavného Molie`rova textu). Výsledek však tentokrát není třeba vnímat tak vyhroceně, režisér nepostavil před diváky složitý intelektuální rébus, ale svěží a srozumitelnou podívanou, ze které se kýžený hlubší smysl klube lehce a nenásilně.
Pokrytec není Tartuffe, ale Orgon a spol.
Úprava Kateřiny Šavlíkové neopouští intence Molie`rovy hry, nepřepisuje, vytváří jen digest scén, které zbavují text zbytných míst. Režisér dává úpravě hravý kabaretní ráz, jaký známe z jeho komorních projektů, uváděných s blízkými spolupracovníky přáteli například v pražském klubu NoD (Kabaret Shakespeare, NoD Quijote aj.). Formát inscenace je brechtovsky neiluzivní: na scéně hraje na piano autor hudby Milan Svoboda, který dění podbarvuje jazzově náladovým doprovodem a hojně ho též prokládá písněmi.
Výstupy působí víceméně izolovaně, jako samostatná čísla, postavená na nějakém (jakémkoli) určujícím nápadu (například ztřeštěný tanec ElmíryaOrgona v písni služky Doriny), žánrově převládá parodie, ve které herecky vyniká velice tvárný David Prachař v roli pána domu Orgona. Někdy je té nezávazné zábavy příliš, Nebeský se přitom ani neostýchá vykrádat sám sebe, alemíru vkusu nepřekračuje. Inscenační výklad hry převrací „přirozené“ čtení textu. Pokrytcem není Tartuffe, ale jeho okolí–Orgonova rodina. Ta připomíná buňuelovsky blazeované, zpustlé společenství: ordinérní Orgonova manželka Elmíra (Kateřina Winterová), hysterik Damis (Filip Rajmont), žvanil Kleantes (Petr Motloch), smyslově nezdrženliví Mariana a Valér (Jana Janěková ml. a Radúz Mácha).
Orgonovo přivedení Tartuffa do domu má za cíl tento stav napravit. Tartuffe (Karel Dobrý), oblečený do pracovní kombinézy s „firemním“ nápisem Tartuffe, je/má být jejím „opravářem“. Pohybuje se po scéně s vrtačkou v ruce, v úvodních dějstvích (kdy se v Molie`rově textu na scéně vůbec nevyskytuje) stoicky provádí drobné opravy, je doslova Orgonovým věrným stínem. Svým opravdovým a bezelstným vystupováním a upřímně míněnými názory působí jako Orgonův „užitečný idiot“.
Jenže čím Orgon zachází (koho zneužívá), tím také schází. Tartuffova láska k Elmíře je upřímná a Tartuffe, pokud může, „jde za svým cílem“. Když nakonec zjistí, že byl oklamán, že se stal nástrojem lsti druhých lidí, trvá na tom, co mu bylo slíbeno: že se stane majitelem Orgonova jmění. Orgonovu rodinu nakonec z prekérní situace vysvobodí až exekutor Loyal (Václav Postránecký), který „svou“ společnost nezradí a Tartuffa zastřelí. Orgonova rodina tak může nerušeně fungovat dál...
Je tedy Nebeského inscenace kritikou dnešní „zkorumpované“, „prohnilé“ společnosti (použijemeli slov levicových kritiků dnešních pořádků, kterým se Nebeského inscenace zajisté bude líbit)? Vlastně ano. Nebeský ale vede tuto kritiku v odlehčené, nezávazné podobě, proto inscenace působí nenásilně, neideologicky. Jde o povedenou práci.