Poslední motýl (The Last Butterfly)

WAMP Productions - Paris, 1990

Režie: Karel Kachyňa

Hudba: Milan Svoboda, Alex North

Překlad překladače:

Strhující drama o městečku židovských umělců a performerů, kteří byli chráněni před nacistickými koncentračními tábory, pokud splnili jejich očekávání. Když dorazí francouzský mim, kterého skvěle hraje Tom Courteney, začne vytvářet umělecká díla, která narušují nacistickou stranu u moci. Vztah mezi Courtenay a dětmi, které se staly součástí jeho her, je jádrem příběhu a i přes některé pomalé momenty vás tento film zaujme až do konce.

Překlad překladače:

The Last Butterfly je geniální

Toto je JEDINÝ film o holocaustu, který není ani hloupý, ani senzační, ale přináší úder s veškerým dopadem hollywoodského trháku, ale žádný lesk. Nenechte se odradit tím, že jde o zahraniční film (natočený před rozdělením Československa na dvě části). Nemá to tu "dabovanou" kvalitu spousty zahraničních, anglicky psaných filmů. Herecké výkony, režie (a úžasně dojemná partitura, která sleduje linii příběhu) a scénář jsou synchronizovány v úžasném stylu. Ve skutečnosti evropský prvek přispívá k tomu, že je mnohem opravdovější než cokoli, co pochází z Hollywoodu. Člověk má pocit, že filmaři a herci byli skutečně zapojeni do historie toho, co je koneckonců skutečným příběhem – příběhu nacistického „Města Židů“. To byla lest nacistů, jak „dokázat“ mezinárodnímu společenství, že se starají o „své“ Židy tím, že je drželi utábořené v segregovaných komunitách, které měly veškeré pohodlí domova. Samozřejmě, ve skutečnosti existovala zadní vrátka do koncentračních táborů, které návštěvníkům nikdy neukázali.

 Ale opět, co dělá tento film tak výjimečným, je vyhýbání se jakékoli přetvářce. Tvůrci filmu nedojí tragédii o nic víc, než musí. A zlé postavy nejsou stereotypní do lepenkových výřezů. A hrdinové – no, ve skutečnosti žádní nejsou, navzdory některým hrdinským činům normálních lidí.

 Kupte si tento film, pokud můžete. Budete to chtít předat svým dětem.

Překlad překladače:

Silný, ale méně děsivý film o holocaustu

Toto je další „příběh o holocaustu“ a další dobrý na toto ponuré téma. Není to tak dobře udělané jako „Schlinderův seznam“, ale nemá ani zjevné hororové scény nebo vulgárnost „Schindlerova seznamu“. Díky tomu je film chutnější, lze-li takové ponuré téma nazvat „chutným“. Vizuálně to není tak hrozné, to je vše, co říkám.

 Přesto se stále jedná o silný příběh a dobře zahraný i nafocený (barevně). Tom Courtenay hraje a odvádí vynikající práci. Dokonce ukazuje velký talent v umění pantomimy. Tohle je dobré vyprávění. Hodnocení PG-13 je zde za nahotu, obvykle takovou, která jí dává hodnocení R.

'The Last Butterfly' (NR)

By David Mills
Washington Post Staff Writer
January 21, 1994

"The Last Butterfly," a 1991 English-language film by Czech director Karel Kachyna, has elements in common with "Schindler's List" beyond merely its Holocaust theme. Primarily, there's a life-saving list of Jewish names that serves as a dramatic fulcrum.

For the sake of comparison, I decided finally to see Steven Spielberg's saga about the destruction of Polish Jewry. This I did while pondering a recent essay by author and teacher Melvin Jules Bukiet, published in The Washington Post's Outlook section, in which Bukiet argues that storytelling (excluding works by Holocaust survivors) "cannot communicate this particular history." That "any narrative reproduction of the machines of murder diminishes evil." That, by implication, the truth of the Nazi war against Jews, unique somehow in a vast record of human viciousness, is too sacred to be attached to words like "Steven Spielberg's saga."

Contrary to Bukiet's passionately expressed "fear that art itself will overwhelm atrocity," "The Last Butterfly" demonstrates, as does "Schindler's List," the precious power of art to transmit emotional truths about history, if not the factual completeness of history.

It should not be a condemnation of filmmaking to acknowledge that "The Last Butterfly" isn't as agonizing to watch as the reality of genocide is to imagine. Nor should it diminish the Holocaust to realize that understanding these events requires more than feeling some huge, heavy, black, simple sense of absolute evil. "The Last Butterfly" is virtually a metaphor for the value of the artistic imagination in the face of horror. British actor Tom Courtenay stars as Antoine Moreau, an esteemed French pantomime artist on the skids in Nazi-occupied Paris. Moreau comes under the thumb of the Nazis when he discovers that his girlfriend, killed in capture, was a member of the French Resistance. By this time Moreau has already shown onstage the moral courage for which mimes are renowned. Right under the noses of German officers, his whimsical routine about a jumping dog evolves into a mockery of the stiff-armed Nazi salute. Moreau's arms and legs take on lives of their own, jutting outward despite his attempts to restrain them. This is director Kachyna's first modest display of the idea of art as a medium for emotional truths.

With the promise of freeing him afterward, the Nazis send Moreau -- a gentile -- to the Jewish ghetto of Terezin, Czechoslovakia, for a special performance. The details of this performance are kept vague by the ghetto's overseers, but Moreau, living among the Jews in their privation, finds out quickly that tragedy and danger are in the air and soil of this place. As in "Schindler's List," the "transport" train is a chilling and recurring image in "The Last Butterfly." Through Vera (Brigitte Fossey), a caretaker of the ghetto's children, Moreau learns that whichever Jews he selects to be involved in his special performance will be spared -- temporarily, at least -- from the cattle cars. Thus, Moreau's list: the many small children, and a few old musicians, who will help him stage his fairy tale.

When Moreau realizes that his performance was designed as a sham to impress visiting Red Cross officials ("We are fine in the City of the Jews," other youngsters recite in a Nazi-supervised rehearsal), the artist switches the program. Moreau's elaborate version of "Hansel and Gretel" includes the film's most striking visual image -- rows of children in flame-red costumes, waving their arms to simulate the consuming fire of the witch's oven. Other children, wearing the compulsory yellow Star of David, are pushed screaming into the flames. Again, the artistic imagination renders an emotional truth in a way no history book could, in a way that transcends the simple, factual declaration: "Children were murdered."

Throughout "The Last Butterfly" are scenes and images that make us feel the evil of Nazism in unusual ways. Although the Jewish characters all wear the yellow star, there's something striking about seeing that star on mannequins in a store window. And the sight of two elderly women with toothless smiles, dancing feebly to an ocarina's tune -- celebrating the fact that they weren't chosen for the latest transport to the death camps -- is a haunting definition of the perverse nature of joy in this sorrowful place.

Moreau, as delicately portrayed by Courtenay, is a more clearly heroic figure than Spielberg's inscrutable Oskar Schindler. And this heightens the impact of Kachyna's ending, which offers nothing akin to Spielberg's relieving images of rescue.

"The Last Butterfly" may not be real, but it's true.

"The Last Butterfly" is not rated but contains nudity and adult themes.

Copyright The Washington Post

Překlad překladače:

"Poslední motýl" (NR)

Od Davida Millse

Spisovatel zaměstnanců Washington Post

21. ledna 1994

„Poslední motýl“, anglicky psaný film českého režiséra Karla Kachyni z roku 1991, má se „Schindlerovým seznamem“ kromě tématu holocaustu společné prvky. Jako dramatický opěrný bod slouží především život zachraňující seznam židovských jmen.

Pro srovnání jsem se nakonec rozhodl vidět ságu Stevena Spielberga o zničení polského židovstva. Udělal jsem to, když jsem přemýšlel o nedávné eseji autora a učitele Melvina Julese Bukieta, publikované v sekci Outlook The Washington Post, ve které Bukiet tvrdí, že vyprávění příběhů (s výjimkou děl přeživších holocaust) „nemůže sdělovat tuto konkrétní historii“. Že „jakákoli narativní reprodukce strojů na vraždění zmenšuje zlo“. To znamená, že pravda o nacistické válce proti Židům, která je svým způsobem jedinečná v rozsáhlém záznamu lidské neřesti, je příliš posvátná na to, aby se dala spojovat se slovy jako „sága Stevena Spielberga“.

Na rozdíl od Bukietova vášnivě vyjádřeného „strachu, že umění samo přemůže zvěrstvo“, „Poslední motýl“ demonstruje, stejně jako „Schindlerův seznam“, vzácnou sílu umění předávat emocionální pravdy o historii, ne-li faktickou úplnost historie.

Nemělo by být odsouzením filmové tvorby uznat, že sledování „Posledního motýla“ není tak mučivé, jak si realitu genocidy lze představit. Ani by to nemělo snižovat holocaust, když si uvědomíme, že pochopení těchto událostí vyžaduje víc než jen cítit nějaký obrovský, těžký, černý, jednoduchý pocit absolutního zla. „Poslední motýl“ je v podstatě metaforou hodnoty umělecké představivosti tváří v tvář hororu. Britský herec Tom Courtenay hraje Antoina Moreaua, váženého francouzského umělce pantomimy na smyku v nacisty okupované Paříži. Moreau se dostane pod palec nacistů, když zjistí, že jeho přítelkyně, zabitá v zajetí, byla členkou francouzského odboje. V této době již Moreau prokázal na jevišti morální odvahu, kterou jsou mimové proslulí. Přímo pod nosem německých důstojníků se jeho rozmarná rutina o skákajícím psu rozvine v výsměch nacistickému pozdravu s tuhými pažemi. Moreauovy ruce a nohy si žijí vlastním životem, vyčnívají ven, navzdory jeho pokusům je omezit. Jde o první skromný projev režiséra Kachyny o myšlence umění jako média pro emocionální pravdy.

S příslibem, že ho poté osvobodí, pošlou nacisté Moreaua – nežida – do židovského ghetta v československém Terezíně na speciální představení. Podrobnosti o tomto představení jsou dozorci ghetta mlhavé, ale Moreau, žijící mezi Židy v jejich strádání, rychle zjistí, že ve vzduchu a půdě tohoto místa je tragédie a nebezpečí. Stejně jako ve „Schindlerově seznamu“ je „dopravní“ vlak mrazivým a opakujícím se obrazem v „Posledním motýlu“. Prostřednictvím Very (Brigitte Fossey), pečovatelky o děti ghetta, se Moreau dozvídá, že kteréhokoli Žida, kterého vybere, aby se zapojil do svého speciálního vystoupení, bude ušetřen – alespoň dočasně – od dobytčích vagonů. Takže Moreauův seznam: mnoho malých dětí a několik starých hudebníků, kteří mu pomohou inscenovat jeho pohádku.

Když si Moreau uvědomí, že jeho představení bylo navrženo jako podvod, aby udělal dojem na hostující úředníky Červeného kříže („Ve městě Židů je nám dobře,“ recitují jiní mladíci na zkoušce pod nacistickým dohledem), umělec přepne program. Moreauova propracovaná verze „Jeníček a Mařenka“ obsahuje nejpůsobivější vizuální obraz filmu – řady dětí v ohnivě červených kostýmech, které mávají rukama, aby simulovaly spalující oheň čarodějnické pece. Ostatní děti, které nosí povinně žlutou Davidovu hvězdu, jsou s křikem tlačeny do plamenů. Umělecká imaginace opět vykresluje emocionální pravdu způsobem, který by žádná historická kniha nedokázala, způsobem překračujícím prosté faktické prohlášení: "Děti byly zavražděny."

V celém "The Last Butterfly" jsou scény a obrazy, které nám dávají pocítit zlo nacismu neobvyklým způsobem. Ačkoli všechny židovské postavy nosí žlutou hvězdu, je něco pozoruhodného na tom, vidět tuto hvězdu na figurínách ve výloze. A pohled na dvě postarší ženy s bezzubými úsměvy, které slabě tančí na melodii okaríny – oslavující skutečnost, že nebyly vybrány pro nejnovější transport do táborů smrti – je strašidelnou definicí zvrácené povahy radosti v tomto smutné místo.

Moreau, jak ho Courtenay delikátně ztvárnil, je hrdinštější postavou než Spielbergův nevyzpytatelný Oskar Schindler. A to umocňuje dopad Kachynina konce, který nenabízí nic podobného Spielbergovým odlehčujícím obrazům záchrany.

"The Last Butterfly" možná není skutečný, ale je to tak.

"Poslední motýl" není hodnocen, ale obsahuje nahotu a témata pro dospělé.

Copyright The Washington Post