Germany, Bamberg (Milan Svoboda Quartet)

5.11.2005, Bamberg, Jazzkeller

.    

Hinwendung zu den Funken 

 von Oliver van Essenberg - Fränkischer Tag v. 7. 11. 2005

  Mit dem Milan Svoboda Quartett aus Prag kamen am Samstagabend kein ganz Unbekannten in den Jazzkeller. Band-
leader und Pianist Milan Svoboda stand vor vier Jahren schon einmal auf der Bühne und bürgte auch diesmal für hohe 
Qualität. Mit Jazz aus Prag hat es, wie mit Jazz aus ehemaligen Ostblockländern überhaupt, eine besondere Bewandtnis. 
Jazz war in der breiten Öffentlichkeit eigentlich die einzige Musik für Langhaarige und ist in der Abwandlung als Jazz-
Rock bis heute vital geblieben, während hierzulande, schon seit einem guten Jahrzehnt, eher Post-Rock-Gruppierungen 
angesagt sind. Spielarten des Jazz, wie er in den 50er bis 70er Jahren prägend war, wurden also auch in Prag relativ 
unbekümmert fortgesetzt. Anklänge daran waren beim Milan Svoboda Quartett hörbar. Allerdings beschränkten sie 
sich, anders als noch vor einigen Jahren, auf ganz wenige Passagen. Geradlinig legten die Bandmitglieder los, zunächst 
ohne beachtliche stilistische Raffinessen. Sowohl Milan Krajic am Tenor- bzw. Sopransaxophon als auch Svoboda am 
Piano spielten sich leidenschaftslos durch relativ glatte Arrangements. Ein paar rhythmische Kapriolen hier, ein paar 
verschleppte Akkorde dort. Zwischendurch kleine, zündende Ideen.
Krajic und E-Bassist Filip Spaleny improvisierten in langen Soloausflügen – aber wozu? Ohne interessantes Thema, 
ohne ausgeprägt melodische Elemente. Kein Wunder, dass der Funke, auch beim Publikum, zunächst nicht übersprang. 
Spätestens aber gegen Ende des ersten Sets drehte das Quartett auf und Svoboda schüttelte nun immer öfter die 
Trümpfe aus dem Ärmel. Und mit was für eine Verve konnte der Bandleader spielen! Während er mit der linken 
Hand gleichmäßig auf und ab kreiste und dabei die harmonische Grundstruktur festhielt, flog die rechte Hand 
zuckend über die Tasten und warf die quirligsten Klangkaskaden hin, die im Jazzkeller seit langem – jemals? - zu 
hören waren. In den nun immer häufiger werdenden Soli und besonders in langen, ausgesprochen schönen Klavier-
Jazz-Suiten entfaltete Svoboda sein ganzes Talent als Tastenvirtuose, und die Kollegen zogen nach. Am Ende konnten 
alle, Publikum und Band, mehr als zufrieden sein.

Překlad překladače:

Do Jazzkelleru v sobotu večer přijelo ne zcela neznámé pražské kvarteto Milana Svobody. Kapelník a klavírista Milan Svoboda byl na pódiu před čtyřmi lety a opět zaručoval vysokou kvalitu. Pražský jazz, stejně jako jazz ze zemí bývalého východního bloku obecně, má zvláštní spojení. Pro širokou veřejnost byl jazz vlastně jedinou hudbou pro dlouhovlasé lidi a ve své obměně jako jazz rock zůstal životně důležitý dodnes, zatímco u nás jsou postrockové skupiny populární už dobrou dekádu.

Odrůdy jazzu, které měly vliv v 50. až 70. letech 20. století, pokračovaly v Praze poměrně bezstarostně. Ozvěny toho byly slyšet v Milan Svoboda Quartetu. Na rozdíl od doby před pár lety však byly omezeny na velmi málo pasáží.

Členové kapely začali hned, zpočátku bez výraznějších stylistických úprav. Jak Milan Krajic na tenor a soprán saxofon, tak Svoboda na klavír si nezaujatě hráli v poměrně uhlazených aranžích. Pár rytmických kapříků sem, pár zpožděných akordů tam. Malé, skvělé nápady mezi tím. Krajic a elektrický basák Filip Spálený improvizovali v dlouhých sólových exkurzích - ale za jakým účelem? Bez zajímavého tématu, bez výraznějších melodických prvků. Není divu, že se jiskra zpočátku nepřenesla ani mezi diváky.

Nejpozději do konce prvního setu kvarteto přitvrdilo a Svoboda stále častěji třásl nové trumfy z rukávu. A s jakou vervou mohl kapelník hrát! Zatímco levou rukou rovnoměrně kroužil nahoru a dolů a držel se základní harmonické struktury, pravá ruka letěla nad klávesami a vytvářela nejživější zvukové kaskády, které nebyly v jazzovém sklepě už dlouho slyšet, jestli vůbec někdy. V sólech, která jsou nyní stále častější a především v dlouhém, nesmírně krásném klavíru Jazzové suity Svoboda naplno rozvinul svůj talent klávesového virtuosa a jeho kolegové ho následovali. Nakonec mohli být všichni, publikum i kapela, více než spokojeni.