Jazz Goes To Town, Hradec Králové (Milan Svoboda - Michal Gera Duo)

14.10.2013, Divadlo Drak, Hradec Králové

Jazz Goes To Town – 1. den aneb kterak si podali ruce Ellington, Monk, Jánošík a Mickey Mouse!

Jan Hocek, Jazzport

original link

19.ročník mezinárodního jazzového festivalu JAZZ GOES TO TOWN v Hradci Králové zahájilo 14.října v Divadle Drak (kde se festival první 4 dny bude výhradně odehrávat) již legendární duo MILAN SVOBODA a MICHAL GERA. Pianista Svoboda již k festivalu neodmyslitelně patří (některé jeho rané ročníky dokonce uváděl), ale v této navýsost komorní až intimní sestavě zde vystoupil poprvé.

S Gerou hrají již od konce 70.let, i když zřídka, a tento fakt se nesporně podepisuje na jejich výkonu. Byli prostě úžasní! Až kongeniálně si rozuměli, a zároveň měli obrovskou chuť si spolu zahrát. A hráli opravdu parádně – což není příliš recenzentsky erudovaný výraz, ale lépe se ten posluchačský zážitek vyjádřit ve zkratce nedá! V první polovině interpretovali Gerovy kompozice, v té druhé pak Svobodovy, vesměs desítkami let prověřené. Oba jsou znamenitými autory ať už balad či svižnějších skladeb, v obou polohách to mezi nimi při interpretaci jiskří a cítíte, jak jeden druhého poslouchá, inspirují se navzájem, aniž by si byť jediný tón diktovali, jejich hudební komunikaci byla radost naslouchat. Přitom se nepodbízeli, harmonicky neuhlazovali, nebáli se odvázat a hlavně: nebáli se humoru! Ne, že by se nebrali vážně – na to je jejich hudba až příliš „umělecká“ – ale oni do způsobu interpretace ten humor již zakomponovali jako další rozměr vyjádření. To byl třeba případ skladby „Švestkový kompot“, který chvílemi vyzněl až free-jazzově a Svoboda hrál i mimo klaviaturu, nebo pseudo-latiny „Samba aha“, kde rozpoutali souboj ve scatu. Gera je nesmírně silný ve hře na křídlovku, to jest v pomalejších skladbách (např. „Jarní píseň“, „Klidné ráno“), také v užití dusítka, kdy jeho trubka dostane onen nevyjádřitelný „rozměr navíc“, jak to cítíte ze hry Milese Davise (zářnými příklady budiž „Duben“ a „Situace“, která navíc úžasně variuje bluesový model). Milan Svoboda pak připomínal houbu, nasáklou snad všemi způsoby jazzového uchopení klavíru, kterou interpretova chuť vydat ze sebe všechno postupně vymačkávala až do poslední kapky! Např.ve skladbě „Smaragd“ slyšíte raně jazzové synkopy a dokonce Martinů, v již zmíněné „Situaci“ blues, boogie a Ellingtona, jinde se zase zablýskne Monk, McCoy Tyner nebo uměřeně rozběsněný Cecil Taylor. Ovšem musím podotknout, že Svoboda zůstává s každým úderem a kladem prstů svůj, a tudíž každá skladba má svou specifickou chuť a náboj. Oba protagonisté se navíc obešli bez příkras, udělátek, umělotin a podobných „vymožeností“…