Praha, Rudolfinum, autorský koncert (Solo, Big Band, Symphony orchestra)

26.11.2001, Rudolfinum, Dvořákova síň

Svobodova padesátka: vysvědčení dospělosti

Zvykáme si na to, že velký sál pražského Rudolfina hostí i jiné koncerty než z oblasti tradiční vážné hudby. K padesátce Milana Svobody, původně absolventa varhaního oddělení pražské konzervatoře a dnes uznávaného jazzmana, mnohostranného skladatele i zkušeného dirigenta, tu v pondělí zazněla hudba rozličných žánrů i jejich spojení a fúzí. Nejsympatičtěji ovšem působila žánrová čistota. Concerto grosso pro housle, klavír a smyčcový orchestr (v provedení autora, dále Oldřicha Vlčka a komorního orchestru Virtuosi di Praga) pevně drží klasickou formu, ale naplňuje ji zarputilými rytmy a tvrdošíjnou motoričností s ostře ukončovanými smyky. Barokní půdorys se tu setkává s dynamičností dvacátého století a výsledkem je hudba živá a pulzující. Na druhé straně prokázal podobnou působivost "čistý" jazz. Skladba Blíženci ještě z doby Svobodova studia na bostonské Berklee College se tentokrát proměnila v concertino pro sólový nástroj (rakouský saxofonista Sigi Finkel) a Svobodův jazzový Kontraband. Ten dokonale zvládl pasáže pracující se zvukovými, patrně jen graficky znázorněnými hodnotami a potvrdil, že dnešnímu jazzu není takový způsob práce nikterak cizí. V premiéře zaznělo Prolínání, variace pro tři nebo vlastně čtyři klavíry a varhany (Karel Růžička a Kryštof Marek, autor a jeho dcera Adéla, která jej u klavíru vystřídala, když on sám odešel k varhanům). Myšlenka předhodit nosné a napadnuté téma čtyřem sólistům a nechat každého z nich zpracovávat je vlastním způsobem, v němž je improvizace začleněna do pevného "napsaného" rámce, je docela zajímavá. Mohla ovšem vyjít s ještě výraznějším odlišením jednotlivých variací a také časově koncentrovaněji. Skladba Znamení Střelce pro violoncello Jiřího Bárty a Svobodovo jazzové kvarteto má zase všechny znaky Svobodova hudebního jazyka v jeho příznačné rytmičnosti a údernosti nápadů. V jazzu by konfrontace dvou sólových nástrojů (cella a křídlovky) byla zcela samozřejmá. Jenže tato skladba nebyla komponována jako jazzová, měla své vlastní formální nároky, a jejich otázka mi tu připadala poněkud nedořešená. Suita z baletu Mauglí je pak dokladem, že Svoboda jako skladatel dokáže napsat celovečerní dílo v obecně přijímaném hudebním jazyku se scénami odlišného charakteru, nálady i temperamentu, které může být platnou složkou baletní inscenace i na naší první scéně. Z tohoto hlediska měla na jubilantském koncertu své místo, avšak celkové vyznění je tu nejméně "svobodovské". V jistém smyslu to bylo vysvědčení dospělosti. To, co přijde po něm, můžeme očekávat se zájmem i s nadějemi. Zcela naplněné Rudolfinum i nezvykle nadšené ovace ukázaly, že tato hudba nepromlouvá do prázdna. 

Lubomír Dorůžka - MF Dnes 28.11.2001

 Padesát let svobody v Rudolfinu

 original link

Co se asi honilo v hlavě Milana Svobody, jazzmana, skladatele, aranžéra, zakladatele a lídra jazzových komb i velkých orchestrů, když vstoupil na pódium pražského Rudolfina, aby za bouřlivého potlesku usedl ke klavíru, aby po chvilce soustředění zazněly první pomalé tóny tématu Prolínání aneb Variací pro 3 klavíry a varhany? Vím však, co vířilo v hlavě mé při úvodních taktech vystřižených jak od Jarretta z éry jeho sólových koncertů: Nečekaný nástup nové generace jazzmanů v první půli 70. let, na jedné straně daný příchodem jazzrockové syntézy, životodárné to transfúze jazzu, jenž po free bouři moc nevěděl, kam dál, na druhé straně zájem o vše, co moderní jazz v uplynulém čtvrtstoletí objevil. Jedině tak se mohlo stát, že Milan Svoboda ve věku 23 let založil s vrstevníky orchestr, z něhož povstal proslulý Pražský big band, postavený repertoárově dílem na standardech moderního swingu, dílem na aktuální jazzrockové fúzi, včetně tvorby vlastní. Svobodovy orchestry se staly synonymem pro nastupující jazzovou generaci 70. let.

Připomínám si jeho sólové koncerty, například ten v Dobrušce, v přírodě v téměř ranních hodinách: Publikum sedí na pódiu až těsně u klavíru a Milanovo free sólo vrcholí taylorovskými klastry kontrastujícími s cimbálovým soundem hry na struny klavírních kladívek. Prolínání je současně symbolické generačně. Přidává se špičkový představitel našeho jazzového klavíru - Karel Růžička . Dalšími členy klavírního konkláve jsou Kryštof Marek , pianista Kontrabandu a Milanova dcera Adéla vstupující s barokními variacemi tématu. V závěru dojde k zahuštění do chorálové podoby vstupem varhan, na něž zahrál Svoboda, jakožto na nástroj, s nímž absolvoval pražskou konzervatoř.

Druhým číslem večera byla skladba Znamení střelce pro violoncello Jiřího Bárty a jazzový Quartet Milana Svobody . Autor napsal pro Bártu part, který organicky splynul s hrou kvarteta a nebýt několika výrazných sól, mohli bychom úlohu baskytary a violoncella chápat jako dvojjedinnou. Křehkou barvu skladby spoluvytvářela křídlovka Michala Gery .

Concerto grosso neboli Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr , v němž sólisty byli Oldřich Vlček na housle a Milan Svoboda na klavír, doprovázel komorní orchestr Virtuosi di Praga . Toto je Svobodovo legitimní číslo vážné hudby. Patří do příbuzenského svazku s tvorbou skladatelů, kteří v prvních půli minulého století cítili přirozenou nutnost hledat inspirace v bouřlivě se vyvíjejících směrech klasického jazzu. Nemíním tím potřebu citovat, spíše dávnou jazzovou pop music vnímat podvědomě, pocitově, díky melodice a rytmice. Inspirace v minulosti je silnější, než pokušení přiblížit se k nezpevněným břehům soudobé hudby.

Blíženci jsou pak skladbou z nejstarších. Posluchači různé zpracování znají v podobě kvartetní i orchestrální, skladba byla natočena také v USA v rámci Svobodových bostonských studií tamními muzikanty. Aranžmá prodělalo úpravy do třídílné skladby pro sólový saxofon a velký jazzový orchestr. Hudebním tělesem byl Kontraband, následnický orchestr po Pražském big bandu. Sólistou byl nový Svobodův spolupracovník, Rakušan Sigi Finkel , tenorsaxofonista a sopránsaxofonista blízký Shorterovu geniálnímu hudebnímu myšlení. Skladba byla provedena po všech stránkách dokonale a korunuje Svobodovu snahu o bezvadnost, o niž usiloval se svými bigbandy přes nepřízeň vyplývající z řídkých možností zkoušet a koncertovat. Samozřejmá energie, elán a nástrojová dokonalost se usadily v přesné souhře a vyvážené dynamice!

Závěrečná Suita pro symfonický orchestr z baletu Mauglí napsaná pro Národní divadlo znamenala zklidnění přinášející posluchačsky příjemný zážitek. Ke krátkým tématům autor přistupoval doslova s vizualizací hudby, základní smyčcový zvuk komorního orchestru Virtuosi di Praga zhutňoval Kontraband. Za "jazzový" prvek je možno považovat dostatečný prostor pro sólisty obou těles. Bez jazzem poučeného myšlení skladatele by tato skladba jen stěží vybočila ze symfonických konvencí.

Svoboda během necelých tří hodin posluchačům představil svůj hluboký a pokorný vztah k hudbě obecně a prokázal, že jako jazzový skladatel si cení vlastní autorské cesty, vlastního hledání nad jakákoli klišé hlavního jazzového proudu. Nejen o hudbě, ale také o kusu historie naší kultury byl 26.11. jubilejní autorský koncert Milana Svobody, jemuž bylo 10. prosince 50 let.

Vladimír Kouřll

Harmonie (2-202)