26.1.2025 20:00
Praha, Jazz Dock
3.2.2025 22:00
Praha, Jazz Dock
14.11.2024 19:00
Praha, Divadlo Járy Cimrmana
Poslední lednové dny, konkrétně 28. a 29. 1. se konaly v Rudolfinu dva koncerty s téměř totožným programem. Ten první, hóch nóbl akce, přenášená českou televizí, byl benefiční, jak se na takovou nóbl akci sluší. Konal se ve prospěch Nadace Národní galerie v Praze. Druhý koncert byl abonentním koncertem orchestru Virtuosi di Praga. Program obou se lišil jen v jednom čísle, ale o tom později
Jakákoliv akce v Rudolfinu, by měla být vždy nevšedním svátkem, neboť tato budova ukrývá ve svých útrobách jedinou koncertní síň v Praze, vše ostatní jsou tančírny. K tomu je to svatostánek České filharmonie a ta je zase hmatatelným důkazem aktivit jednoho z největších českých skladatelů, Antonína Dvořáka. Rudolfinum by mělo sloužit věcem vznešeným. V tomto případě to tak bylo, takže nemáte-li rádi radostné zprávy, přestaňte číst!
Účelem prvního koncertu bylo totiž získání prostředků na zakoupení obrazu Josefa Mánesa "Portrét dámy". Množství přítomných celebrit - včetně ministrů, bylo jistě výrazem důležitosti této a podobných akcí. Jisté je i to, že blýsknout se v přítomnosti významných, pod dozorem kamer veřejnoprávní televize je samozřejmě lákavé - tím chci říci, že bylo téměř plno, ačkoliv program sliboval hudební experimenty, ke kterým obecný lid klasicky hudebně zaměřený chová obvykle značnou nedůvěru. Fakt je, že obecného lidu nebylo přehnaně moc.
V úvodu hráli Virtuosi di Praga, řízení svým šéfem Oldřichem Vlčkem Dvořákovu Serenádu pro smyčce - dílo, které je základní součástí repertoáru snad všech našich orchestrů, je možno ji slyšet na různých úrovních, tato se řadí k těm nemnoha, které jsou opravdu špičkové a Mánesova Dáma jistě nastavila svá půvabná ouška s pocity neskrývané libosti. Vroucnost a barvy projevu, kterými disponuje tento orchestr se právě ve skladbách českých autorů mohou uplatnit naplno. Tvrzení, že Virtuosi di Praga řízení Oldřichem Vlčkem umí Dvořákovu Serenádu tak, jako málokdo, je zkrátka nošením trávy na louku a psů na Kanárské ostrovy. Ostatně rakouské vydavatelství Discover získalo za jejich nahrávku zlaté CD Classical roku 1994.
Další částí programu bylo Concerto grosso pro klavír, housle a orchestr Milana Svobody. Autor, jak známo je doma v jazzu. Že se pustil do klasické formy concerta grossa není úplně obvyklé, ale jazzovým muzikantům se občas stává, že zavítají i do jiných žánrů, ostatně Milan Svoboda je i autorem Baletu Mauglí... Concerto grosso vzniklo v posledním roce druhého tisíciletí z iniciativy Oldřicha Vlčka přímo pro Virtuosi di Praga a je to skladba nabitá energií, nápady a invencí natolik, že ji opakovaně navštěvují při každém provedení jak skalní příznivci klasiky, tak i jazzu. Je to dílo které prozrazuje Svobodovu skvělou orientaci a velkou úctu ke klasikům, ale svým nábojem a výrazem tkví v novém věku. Lze jen doufat, že se v této interpretaci dostane brzy na CD. Že se nechá rytmem a prostorem strhnout jazzman u klavíru, to je tak nějak přirozené, ale radostí je sledovat i to, jak šmakuje houslový part Oldřichu Vlčkuvi a ostatním "frakounům".
Po přestávce nastoupila harfistka Kateřina Englichová, vykouzlila několik snových obrazů, které jejich autor Claude Debussy nazval Staré tance. Okouzlila a zmizela.
To, co se strhlo na závěr nenechalo nikoho na pochybách o tom, že poctivá snaha popasovat se s třetím tisíciletím je tu. Fantazie pro třetí tisíciletí se to sice jmenovalo, ale při hlubším zamyšlení to bylo spíš jakési vyrovnání se s tím minulým, očištění duše člověka všemi k tomu způsobilými prostředky. První díl byl z pera Miloše Štědroně. Reminiscence z moravských lidových, z rocku, z popu minulého století zpřítomnila posila jež nastoupila po odplutí Kateřiny Englichové za Virtuosi di Praga - Středoevropský soubor bicích nástrojů Dama Dama, s uměleckým šéfem Danem Dlouhým. Druhá část byla většinou dílem Samuela Barbera. Jeho Adagietto je skladba jejíž napětí člověka stravuje jakousi naléhavostí poselství. Tady, za účasti bicích Dama Dama bylo modlitbou a rozhřešením, smířeným pohledem toho, jemuž bylo odpuštěno. A aby si to třetí tisíciletí nemyslelo, že nás svou nedozírností nějak poděsí, patřil závěr kompozice Danu Dlouhému a jeho dílu. V této části se prezentoval soubor Dama Dama ve své pravé podobě! Zvuk bubnů propojuje dnešního člověka nejen s minulým věkem, ale i s časy mnohem dávnějšími, probouzí v nás totiž patrně stejné rezonance, jaké probouzel v tvorovi stjícím na dvou, místo na čtyřech, a to ještě chvíli před tím, než si uvědomil, že je Homo Sapiens Sapiens. Zvuk bubnu se šíří všemi směry a odražen od země míří nahoru, kde lidstvo odjakživa vidělo své bohy. Zvuk bubnu je tedy poselstvím z dávných časů a vzkazem do budoucích věků prostřednictvím těch substancí či božstev, ke kterým se ten který tvor upíná... Možná, že to je pravé poselství veškeré muziky a muzikantů. Jsme tady a voláme vás na kus řeči. Vy dávní bohové. Ochraňujte nás, a my vám za to přineseme tuto oběť zvuku, ze které vy čerpáte svou existenci a my, šamani, svou sílu!
Dlužno podotknout, že i tato část díla se odehrála pod taktovkou Oldřicha Vlčka, který co neoddirigoval to odtančil, neboť tento hudební projev nemůže nechat žádného od přírody muzikanta chladným.
Abonentní koncert Virtuosi di Praga měl oproti benefičnímu jedinou programovou změnu. Místo harfy nastoupil po přestávce rovnou soubor Dama Dama a předvedl Nejistoty Dana Dlouhého. Ne, nečekejte rozbor díla, nebo zvláštnosti interpretace. Je to prostě přírodní hudba sahající k jejímu prazákladu, jímž je úder, a tvořící se z pralátky, jíž je muzikantská invence. Může se vám to líbit nebo nemusí, co tomu ale neupře nikdo, je fakt, že jakákoliv snaha o zařazení k žánru skončí u tzv. vážné hudby. I přesto že jedním z předvedených instrumentů jsou jakési citrónově žluté věci ne zrovna nepodobné zahradní hadici. Zpívají jako Sirény, myslím tím ty mořské potvory a aby zpívaly, točí se jimi nad hlavou jako na Valašsku čakanem, takže hráč, oděný do jakéhosi černého dlouhého chalátu s bílým, černě tygrovaným ornátem vypadá, že se opatřil vrtulí a z místa činu hodlá uletět. Chvílemi hudba připomínala Japonsko, chvíli možná hledal posluchač pomoc u Aarvo Pärta a v jeden moment zazněl nádherný andělský sborový zpěv. Šalba, klam a mámení. To se zřejmě dotklo několika diváků natolik, že po této produkci zbaběle utekli protože Fantazie pro třetí tisíciletí se již nehodlali dožít. Jejich právo, ale i škoda. Nebudou očištěni - Howgh.
Autor: Lea Hniličková