Russia, Moskva, Nižnyj Novgorod, St.Petersburg (Milan Svoboda Quartet)

31.3 - 5.4.2002

Překlad překladače:

Nikdy jsem jazz nemiloval: nevnímal jsem ho jako hudbu, nerozuměl jsem jeho fanouškům. Celý můj život... do 2. dubna. Dokud jsem se naprosto náhodou nezúčastnil koncertu Českého jazzového kvarteta pod vedením slavného jazzmana, klavíristy, skladatele, dirigenta Milana Svobody... Cítil jsem se jako naprostá slast! Velkolepá, povznesená nálada a množství nádherných, čistých dojmů z díla Milana Svobody se ukázaly být laskavé a srozumitelné (i mně). To vůbec neznamená, že by byly jednoduché z hlediska techniky provedení, někdy se zdálo, že to tak člověk neumí, ale ty nejsložitější party trubka (Michal Gera), baskytara (Martin Löchki), bicí (Ivan Audes) a Klavír samozřejmě plynul z pódia s nevýslovnou lehkostí a bez jediného zádrhelu. Hudebníci kvarteta ze sebe vydali 100 %. Energický, velmi živý a dynamický jazz proudil z pódia do sálu, obepínal mysl posluchačů, pronikal do jejich duší. Lidé do rytmu kroutili hlavami, dupali nohama a zpívali.

K tomu přispěla i domácká atmosféra koncertu – bylo to, jako by se ten večer sešli staří přátelé a podobně smýšlející lidé. A po koncertě (doufám, že netřeba vysvětlovat, že publikum dostalo bouřlivé ovace) muzikanti bez patosu velmi vřele komunikovali se svými obdivovateli.

U umělce jde především o to, jaký má on sám vztah ke své kreativitě: ať už jde o jeho dílo, nebo o jeho život. Koncert je okamžikem, kdy jsou obnaženy duše hudebníka i diváka, zde nic neskryjete, vaše pocity nemohou lhát. O tom, že jazz pro kvarteto Milana Svobody je život, není pochyb.

.         

Interview v St.Petersburg:

.   

Překlad překladače:

Milan Svoboda. Rozhovor po koncertě

Milan Svoboda je český skladatel, dirigent, kapelník a jazzový pianista. Narozen v roce 1951 v Praze, vystudoval Pražskou konzervatoř v oboru varhany, hudební vědu na Karlově univerzitě, skladbu na pražské Akademii múzických umění a Berklee College v Bostonu. Vede Pražský big band, Milan Svoboda Quartet, Kontraband, Česko/Polský big band. V roce 1999 nahrál symfonické dílo „Concerto Grosso“ – dvojkoncert pro housle, klavír a smyčce. Vytvořil hudbu k více než 50 dokumentárním a animovaným filmům, 15 televizním hrám, 60 divadelním dramatům a muzikálům. Neustále spolupracuje s činohrou Národního divadla v Praze. Jeho hudba zní ve 14 divadelních hrách - například „Hamlet“, „Faust“, „Peer Gynt“, „Lev v zimě“. Posledními velkými díly jsou muzikál podle knihy Borise Viana „Pěna dní“ a balet „Mauglí“. Natočil více než 20 CD a hrál s takovými hudebníky jako James Moody, Tony Lakatos, Phil Wilson, Sonny Costanzo.

Působíte jak na akademických kolejích, tak v malých klubech. Kde, v jaké atmosféře, na jakém pódiu se cítí muzikant Milan Svoboda příjemněji?

Jsem univerzální muzikant, cítím se dobře všude tam, kde je kontakt s publikem. Na tomto koncertě jsem chtěl vstát a jít domů, protože mě nikdo neposlouchal.

Jazzový hudebník Milan Svoboda tak svobodně velí chaosu v životě jako v hudbě?

Ano, rád bych si to myslel.

Hrál jste s hudebníky z mnoha zemí, myslíte si, že americký snobismus vůči americké jazzové kultuře je oprávněný?

Zdá se mi, že otázku pokládáte špatně, neexistuje zde americký snobismus, existuje evropský komplex vůči americkému jazzu.

Evropská hudební tradice se může stát jakýmsi doplňkem té americké, protože Evropská tradice je pestrá a rozmanitá, má hodně svého, co přináší té americké. Byl jsem v Americe a naučil jsem se tento komplex překonat. Pro mě je americká hudba to, co dělám. Jen to dělám trochu po svém a v tom jsem našel velký smysl svého života. Potřebuji jazz, potřebuji ho ke svému životu. Jazz mi umožňuje obklopit se stejně smýšlejícími lidmi, hudebníky, kteří se mnou hrají. A to z nich dělá mé kamarády.

Co pro vás jazz znamená? Je to ideální prostředek k sebevyjádření nebo dočasný stav vašeho hudebního myšlení?

Nemohl jsem se živit jen jazzem. Protože jsem všestranný hudebník, věnuji se hudbě, kterou miluji, i jiným žánrům, a tím si vydělávám na živobytí. Ale hlavně se cítím jako jazzman, to je to, co k životu potřebuji.

Muzikant Milan Svoboda pracuje obscénně tvrdě - neexistuje žánr, ve kterém byste to nezkusil - je to hledání vlastního hudebního jazyka nebo pokus dokázat si, že pro Svobodu není nic nemožné?

Je mi 50 let a tvořím hudbu téměř 30 let – to je dlouhá doba, dost na to, abych si vyzkoušel různé žánry. Jsem profesionál a dlouho jsem studoval hudbu. Nabyté znalosti uplatňuji ve své kreativitě.

Dá se říct, že ve vaší hudební kariéře byl určitý bod maximální realizace vašich plánů, ke kterému jste později už nikdy nedosáhli, určitý stav „tvůrčího nadhledu“?

V listopadu 2001 jsem měl klasický koncert v Dvořákově síni pražského Rudolfinina, byl to autorský koncert, kde jsem se mohl prezentovat jako skladatel, dirigent, jazzman a vůbec vše, co jsem celou tu dobu, celé ty roky dělal. Od klavírního sóla po symfonický orchestr, všechny směry, ve kterých jsem kdy pracoval. To bylo pro mě důležité, natáčel se TV pořad, vyšlo CD, tzn. byl to neobvyklý koncert. Tento koncert znamenal určitou etapu v mém životě. Což si myslím, že zbytek bude následovat.

Je proces psaní hudby něčím známým a známým, nebo proces tvorby probíhá pokaždé jako ten první?

Pokud se nebavíme o jazzu, tak potřebuji téma, pracuji na základě konkrétního návrhu.

Muzikál podle knihy Borise Viana „Pěna dní“ – co určilo výběr literárního materiálu, jak vznikla myšlenka vytvořit takové dílo?

Byl to nápad Jana Vydrala, který napsal libreto. Je to můj přítel, pozval mě ke spolupráci. Já jsem tuto knihu neznal a když jsem ji četl, moc se mi líbila a začal jsem věnovat veškerý svůj volný čas psaní hudby, zamiloval jsem se do knihy a úplně jsem se do toho ponořil. To není jen romantický příběh, je to filozofie, surrealismus a prostě skvělá literatura. Bylo velmi těžké to udělat, protože se zdálo, že selžeme. Všechno dobře dopadlo, byla premiéra, teď se tento muzikál aktualizuje a příští rok budou repríza, natočili jsme CD.

Byla inscenace úspěšná? Jak obecně hodnotíte úspěšnost odvedené práce? Došlo ve vaší hudební kariéře k neúspěchům?

Měl jsem to štěstí, že jsem ovládal mnoho žánrů a když mi něco v jedné oblasti nevyšlo, přešel jsem do jiné a to mě zachránilo.

Čím je pro vás česká jazzová škola? Jaká je?

Českou jazzovou školu v 60. a 70. letech reprezentovalo jediné jméno - Karel Velebný - vibrafonista, skladatel a skvělý člověk. A jeho školou prošli všichni moderní hudebníci, ačkoliv školu jako takovou neměl. Naše tradice mají hlubokou historii, existuje mnoho skladatelů, kteří tvoří jazzovou hudbu, ale všichni k tomu přišli sami, aniž by studovali na jakékoli škole.

Říká se, že jazz je v krizi. Muzikanti vydělávají málo peněz a nemohou hrát ve velkých sestavách. Jak je to v Praze?

Jazz je žánr, který není v centru zájmu mas, ale někde na periferii, takže podobná situace je všude ve světě. Totéž se děje v moderním skladatelském umění.

Vystupujete v jazzových klubech v Praze - Agharta, U Maleho Glena, Reduta?

  Ano, cítím se tam nejlépe, protože z těchto malých klubů opravdový jazz vyšel a hraji tam pravidelně.

Co se týče stavu jazzu obecně, nemyslíte si, že jazzu nyní chybí bystré osobnosti, brilantní ve své posedlosti, jako je Miles nebo Coltrane, aby otřásli stylem a poskytli příliv „čerstvé krve“?

Tato hudba dosáhla vrcholu. Největším historickým obdobím byla 70. léta, kdy došlo k syntéze jazzu a rocku, etnika a jazzu. Nyní je vše vyčerpáno a již nejsou žádné rezervy. Máme novou generaci mladých hudebníků, kteří jsou skvělí v hraní tradiční hudby jako ve 40. a 50. letech, a tak se nikdy nevyvinou jako osobnost jako Miles, aby vytvořili styl. Budou hrát vytvořený styl. Ale věřím, že se objeví člověk, který vytvoří styl, ale zatím... Miles měl šanci vytvořit styl, nyní nejsou prostředky.

Jmenujte několik jazzových jmen, která měla největší vliv na vaše hudební myšlení.

Všichni nejslavnější, vy je znáte, já je znám, každý je zná. Pro mě je z hlediska kompozičního umění důležitý Chick Corea. Keith Jarrett je velmi emotivní. Armstrong, Charlie Parker, i když moc nehraji bebop. Ale prošel jsem tím vším. Pro kreativního hudebníka je důležitá tradice a úcta k hudbě. Mám nahrávku – „Kolínský koncert“ – odkazuje na Keitha Jarretta. To bylo období 70. let, vnesl do hudby diatoniku - už tak docela složitý systém a vytvořil nový styl.

Kdysi, před několika lety, čeští spisovatelé uspořádali improvizovaný pohřeb české literatury, protože svoboda získaná po demokratických reformách vedla ke krizi žánru... Jak to bylo v jazzu? Je kreativní člověk osvobozen od vnějších podmínek, od státu?

Tato krize byla všude – v divadle, v hudbě, všude. Ten problém je v tom, že v předchozím systému, který přirozeně nebyl dobrý, spisovatelé pracovali sami za sebe, tohle byl boj, bojovali tak, protože tam byl režim. Byli obrovskou silou, která chtěla svobodné vyjádření. A zdálo se, že v 90. letech po reformách se tato síla mohla svobodně vyjadřovat, ale nic se nestalo. Překvapilo mě, že se nic neděje. Za totality bylo mnoho lidí, kteří chtěli číst, měli potřebu, a když se situace změnila, ukázalo se, že vrstva lidí, kteří mají estetické a kulturní nároky, není příliš velká. A zároveň, když přišel trh – komerční televize, komerční zábavní průmysl – procento těchto lidí se ještě snížilo, a to se ukázalo jako velký problém. Aby nedošlo k duševní katastrofě, je potřeba, aby vstoupil někdo, nejspíše stát, kdo by kulturu podporoval, protože lidé to neumí a nechtějí. Musí se objevit někdo, král, patron, kdo má určitou kulturní úroveň, kdo to umí a kdo je ochoten zaplatit.

Kreativní člověk, aby mohl pracovat profesionálně, potřebuje stále studovat a potřebuje peníze.

Co se týče vnějších okolností, řekněme dnešního koncertu, nikdo vás neposlouchá, kromě jedné číšnice v sále, pro kterou se vaše hudba stává zjevením...

To se stalo mnohokrát, proto dělám hudbu...Někdy je to boj a problém, ale téměř vždy se najde někdo, kdo poslouchá. A pokud tohle existuje, je to pro mě největší štěstí.

A poslední otázka. Existuje dětská hra sdružování. Jaké máte asociace se slovem Praha?

Vzbuzuje ve mně něco dojemného, ​​dotýká se mě...

Autor vyjadřuje nekonečnou vděčnost panu Svobodovi a Olze Lukové, kulturní atašé českého konzulátu v Petrohradě.

Alex Strigin, Petrohrad