Cením si každé své noty

Lidové noviny - 2001

Cením si každé své noty

říká Milan Svoboda, skladatel, pianista, jazzman i autor filmové a scénické hudby

Několik tváří Milana Svobody spatří posluchači na mimořádném koncertě v pražském Rudolfinu, který Svobodovi k padesátinám nadělilo vydavatelství Lotos ve spolupráci s firmou Made. V pondělí se tam Svobodův Kontraband spojí se symfonickým orchestrem.

LN: Je pro vás padesátka důvodem k zastavení?

Naopak, píšu zrovna scénickou hudbu pro vinohradské divadlo. Je to krásná hra soudobého španělského autora Dáma není k pálení, jejíž děj se odehrává ve středověku, a tak je text plný metafor a symbolů. Režíruje to Luděk Munzar a já jsem rád, že jsem se s ním po letech opět mohl setkat.

LN: Nakolik vás ovlivnila ta středověká látka?

Je možné, že tam nějaké historické názvuky chorálu budou - mělo by to lícovat s kostýmy, které jsou dobové. Je to ale hra o lidech, o lásce, o životě a smrti... Chci historické reálie komentovat jako soudobý skladatel.

LN: Je toto oblast tvorby, v níž se cítíte nejsvobodnější?

Od studií jsem měl možnost spolupracovat s divadlem, a to mě stále fascinuje. Je to živý organismus spojující prvek improvizace - proces zrodu inscenace - s hudbou, která je pak definitivní. Jinak jsem skladatel z donucení - vycházel jsem vždy z toho, co nabídla situace, podmínek, v nichž jsem se ocitl.

Jazzová tvorba je spojená s existencí různých ansámblů, s nimiž jsem hrál. Spojení interpreta a skladatele je pro mě logické a nutné. Skladatelská činnost mimo jazzovou oblast byla dána prozaicky nutností živit se jako skladatel na volné noze. Podařilo se mi nebýt nikdy zaměstnaný, to ovšem přineslo nutnost pohybovat se ve všech žánrech: když je příležitost prezentovat se s velkým orchestrem, tak ji využiji, jako třeba v baletu Mauglí.

LN: Pro někoho je spojení jazzu a komorního orchestru neobvyklé, navíc na pódiu Dvořákovy síně...

Koncert v Rudolfinu byla nabídka, s níž jsem zpočátku polemizoval - není to zrovna ideální prostředí pro jazz a nepřipadalo tedy v úvahu, abych tam zařadil svůj jazzový recitál. Ale moje tvorba zvlášť v poslední době směřuje k fúzi - pracuji s orchestrem a typy nástrojů v jazzu neobvyklými.

Instrumentaci jsem si procvičil třeba ve scénické hudbě ke hře o Jakubu Janu Rybovi - vyzkoušel jsem si kvartetní větu ą la Haydn a tak podobně. Osvojil jsem si různé způsoby instrumentace a ty jsem využil třeba při kompozici dvojkoncertu pro housle, klavír a smyčcový orchestr. Vzniklá skladba má jistě jazzové prvky, ale forma je zcela klasická.

LN: Zazní na koncertě nějaká premiéra?

Zazní skladba pro violoncello a jazzový kvartet. V ní dostane Jiří Bárta úkol improvizovat vlastní kadenci, pro nás je to zase neobvyklé v tom, že hrajeme zapsané noty. Variace pro tři klavíry jsou experiment, jaký lze realizovat jen v Rudolfinu. Na dané téma chceme improvizovat hudbu pro jednoho, dva a nakonec tři pianisty. Vzpomenu si tam i na svá studentská léta (jsem varhaník), takže ten zvuk nakonec vyvrcholí přidáním varhan.

LN: Jednu variaci přijde zahrát i vaše dcera. Jaký part jste jí předepsal?

Adéla studuje klasický klavír i jazzovou kompozici, a tak si napsala vlastní, přímo barokní stylizaci mého tématu.

LN: Suita Blíženci má několik podob. V jaké zazní v Rudolfinu?

Tato věc stará patnáct let mě provází celým ˝druhým kompozičním obdobím˝. Nahrál jsem ji jak v úpravě pro sólový klavír, tak s malým ansámblem i s velkým bigbandem... Teď dostala novou podobu koncertu pro saxofon a orchestr, v němž jako sólista vystoupí můj současný český spoluhráč Sigi Finkel z Rakouska. Skladba zazní v akustické podobě bez amplifikace - jako všechno ostatní.

LN: Nedávno předvedl tamtéž svou vizi žánrové fúze Wynton Marsalis. Bude se tedy vážná hudba brát tímto směrem?

Je vidět, že tyhle pokusy jsou ˝na programu dne˝. Mnoho skladatelů z tzv. vážné oblasti hledá nové látky a naopak velké jazzové osobnosti významně vstupují do soudobé kompozice: Chick Corea je například autorem vynikajících kvartetů, Joe Zawinul napsal symfonii Dunaj... Ať ta, nebo ta oblast jsou víceméně vyčerpané. Tohle je cesta, jak najít třeba nové kombinace nástrojů. Publikum to evidentně přijímá velice aktivně, svědčí o tom obrovská popularita Astora Piazzoly. U nás to posluchači zatím důsledně oddělují a tohle je cesta, jak naši scénu oživit.

LN: Jaký máte vztah ke svým skladbám? Lpíte na každé zapsané notě?

Cením si i svých raných pokusů: jsou součástí období, kdy člověk je na začátku a páchá neumělosti a nešikovnosti. Ty jsou ale vizitkou hledání. Nekomponuji snadno a rychle, a když už k něčemu dojdu, nevracím se a neopravuji. Nyní mi vyjde tiskem padesát témat, zařadil jsem tam i ta raná, jednoduchá a přehledná myslím, že tam mají své místo, třeba aby posloužila někomu, kdo je také teprve na začátku.

Dita Hradecká