The Name Means Freedom

The Prague Post - 1996

Překlad překladače:

JMÉNO ZNAMENÁ SVOBODU

Ani jazz není tak velký, aby Milan Svoboda byl spokojený

od Siegfrieda Mortkowitze

Široké spektrum hudebních zájmů a aktivit Milana Svobody má dvě možná vysvětlení. První je Svobodova: "Vždycky pro mě bylo velmi důležité být Svobodou," říká a naráží na své jméno, které znamená "svoboda", "být mnou." To je důvod, vysvětluje, že nemůže být jen jazzovým hudebníkem.

"Jazz je styl s hranicemi," vysvětluje. "Ať hrajete bebop, mainstream nebo fusion, máte hranice. Mým snem vždy bylo být originální, najít něco, kde bych mohl být sám sebou. Snažím se být originální v každé formě, ve které pracuji."

Svoboda ve svých 45 letech pracuje v ohromující rozmanitosti forem. Kromě úspěchů jako jazzový hudebník, skladatel, aranžér a dirigent napsal hudbu k devíti celovečerním filmům (včetně Samuela Fullera Day of Reckoning) a podle jeho odhadu 50 až 60 krátkých dokumentárních filmů. Napsal hudbu ke zhruba 70 divadelním hrám, včetně provedení takových klasických děl jako Shakespearův Hamlet a Goethův Faust během skladatelského působení v Národním divadle v Praze. Kromě toho napsal plnohodnotný muzikál Pěna dní podle románu zesnulého francouzského spisovatele Borise Viana a hudbu k baletu podle Kiplingovy Knihy džunglí (inscenace Mauglí, premiéra 31. května v Národním divadle).

A od září loňského roku Svoboda diriguje fenomenálně úspěšnou českou adaptaci muzikálu Jesus Christ, Superstar.

Druhým vysvětlením této rozmanitosti může být jednoduše to, že Svoboda vždy hledal, a nikdy zcela nenašel, ideální odbytiště pro svůj značný talent.

„Když mi bylo 18, absolutně jsem netušil, co chci dělat,“ přiznává. "Věděl jsem, že chci dělat hudbu, ale nevěděl jsem co."

Rodinný přítel, hobojista v České filharmonii, navrhl Svobodovi, aby studoval hru na hoboj, protože hobojistů v okolí moc nebylo. „Od dětství jsem hrál na klavír,“ říká Svoboda, „ale neměl jsem techniku, abych mohl být přijat na konzervatoř. Tak jsem si půjčil hoboj, ani jsem si ho nekoupil, protože jsem nebyl. to určitě." Klavírista Milan Svoboda tak nastoupil na Pražskou hudební konzervatoř jako student hry na hoboj.

O rok později se Svoboda přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na hudební dějiny, inspirován příkladem své matky, hudební kritik a autor. A brzy poté Svoboda vyměnil nástroj opět na klasické varhany. „Varhany jsem vzal, protože hrát na hoboj každý den bylo fyzicky příliš náročné,“ říká Svoboda. "Všechno to foukalo. A potkal jsem pár přátel, kteří na konzervatoři studovali hru na varhany. Byli to jediní studenti, kteří mohli v noci na konzervatoř. To bylo skvělé. Mluvili jsme o hudbě a flirtovali s dívkami a občas jsme hráli na varhany. Byla to opravdu svobodná atmosféra.“

V té době už Svoboda začínal hrát jazz v malých skupinách a napsal i několik aranžmá pro big band, takže hoboj pro jeho plány zbytečný. "Maminka byla zklamaná," směje se Svoboda. "Představovala si, že její syn bude hrát na hoboj ve filharmonii oblečený ve smokingu."

Místo toho to byl další člen rodiny, bratranec Jifi Stivin, kdo Svobodu zlákal do světa jazzu. „Jako mladý jsem Jiřího viděl, jak vstává na pódium a hraje jazz,“ vzpomíná Svoboda. "Byl jsem blázen do atmosféry jazzových klubů, životního stylu, svobody. Tak jsem si řekl, že se musím stát jazzovým hudebníkem."

Byl to Stivin, kdo naučil mladého Milana hrát blues. Milana seznámil i s dalšími jazzovými muzikanty, např. s uznávaným otcem českého jazzu Karlem Velebným či klavíristou Karlem Růžičkou. Svoboda se ihned přihlásil do kurzu jazzové improvizace, kde Velebný učil, a přitom pokračoval ve studiu hry na varhany na konzervatoři.

Svobodův největší přínos českému jazzu asi spočívá v jazzových big bandech, které založil a vedl. Už před nástupem na konzervatoř napsal aranžmá jazzových standardů a komponoval skladby pro taneční kapely, a jak sám říká: „Vždycky jsem měl velmi rád orchestraci a bigbandový zvuk.“ Svůj první big band založil v roce 1974 ve svých 23 letech. Pražský Big Band se skládal ze spolužáků a profesionálních hudebníků a vycházel z moderních big bandů jako Gil Evans, Buddy Rich, Thad Jones a Mel Lewis.

„Ty kapely ze 70. let se mi líbily, protože dělaly současnou hudbu, ne tradiční hudbu, řekněme Duka Ellingtona nebo Counta Basieho,“ vysvětluje Svoboda a rychle dodává: „Samozřejmě jsme tuto hudbu hráli také. je nejlepší škola."

Pražský Big Band vydržel 10 let a natočil tři desky. Na řadu přišel Czech-Posh Leaders Big Band, kde vystupují významní hudebníci z obou zemí včetně Stivina a Růžičky, a po nich Kontraband, který v současnosti vede Svoboda. "Mojí první prioritou není být klavíristou." říká lakonicky Svoboda. "V kvartetu hraju na klavír, ale nejsem dobrý sideman. Nejsem ve skutečnosti dobrý jazzový pianista," přiznává. "Jsem skladatel/aranžér."

Podle jazzového historika a kritika Vojtěcha Huebera je „Svoboda nejtalentovanějším skladatelem své generace a vynikajícím aranžérem pro big band.“ Co si Hueber na Svobodových skladbách a aranžmá zvláště pochvaluje, je „jeho velmi osobní humor a inteligentní způsob začleňování slovanských hudebních idiomů“.

Svoboda sice koncem srpna pojede se svým Kontrabandem do Francie a Německa a chystá se také znovu vystoupit se svým jazzovým kvartetem, ale přiznává, že jeho další zájmy mu zabírají stále více času. Úspěch Mauglího v něm vyvolal touhu, i přes dřinu, kterou to obnášelo, znovu psát pro balet. Navíc stejná skupina. v čele s režisérem Petrem Novotným, která nastudovala Jesus Christ, Superstar (a která fungovala i na Svobodově Pěně dní) přivede v blízké budoucnosti na scénu Evitu, další populární muzikál Andrewa Lloyda Webbera. Svoboda byl požádán a souhlasil, aby hudbu dirigoval.

Svoboda navíc očekává, že stejná inscenační skupina někdy v budoucnu nastuduje vlastní autorské muzikály. Takové projekty nenechají jazzu mnoho času ani energie. Svoboda si je toho vědom a nezdá se, že by toho litoval.

"Dřív jsem chtěl být

jazzový hudebník jako, řekněme, [pianista] Chick Corea, dělat hudbu s jeho [druhem] nasazením," říká. "Teď vím více o hudbě obecně. V hudbě je mnoho podob a barev a já jsem našel příležitost pracovat ve více než jen jednom stylu. Samozřejmě jsem začínal s jazzem, ale to prostě nestačí.“