Vizitka - Čs. rozhlas Vltava, rozhovor s Markétou Kaňkovou

Jsem šťastný člověk. Jazz je pro mě cesta ke svobodnému vyjádření, které chtěli slyšet i ve světě, říká Milan Svoboda

Mezi své oblíbence řadí Chicka Coreu a Ernesta Hemingwaye, protože i dobrá jazzová hudba by měla vyprávět příběh. Preferuje durové melodie a Bachova hudba je pro něj synonymem pravdivosti. Pravda a svoboda jsou ostatně slova, která jazzový hudebník, skladatel a pedagog Milan Svoboda ve Vizitce, kam jej pozvala Markéta Kaňková, opakoval často. A nejen kvůli svému příjmení.

„Když nevíte, co s Milánkem, dejte ho na hoboj.“ Tuto větu slyšela maminka Milana Svobody v době, kdy se rozhodoval o svém dalším studiu, od hobojisty a pedagoga Josefa Schejbala. Sedmnáctiletý Svoboda toužil po studiu klavíru, jenomže přijímačky na konzervatoř byly těžké. „Ať se na ten hoboj trochu naučí, my ho pak už vezmeme,“ prohlásil Schejbal. Záhy se ukázalo, že hra na hoboj jde Milánkovi skvěle a přijímačky složil bez problémů. Rychle se zlepšoval, ve škole ho chválili, jenomže jeho srdce si brzy získaly varhany. „Jsou jako orchestr, hrajete na ně celým tělem. Když šest hodin cvičíte, je to fyzicky velice náročné, v podstatě jako vrcholový sport,“ říká Milan Svoboda o nástroji, který nakonec na konzervatoři vystudoval.

Vzdělání si rozšířil absolvováním hudební vědy na Filozofické fakultě, ostatně velkou hudební znalkyní byla i Svobodova maminka, a také studiem skladby na AMU a na špičkové kalifornské Berklee College of Music. V rozhovoru ale vzpomněl i iniciační momenty spojené se svým o devět let starším bratrancem Jiřím Stivínem. Byl to právě on, kdo mu jako malému klukovi ukázal desky a vysvětlil mu základy jazzové hudby. Objevoval ji v šedesátých letech, a ačkoliv měl rád taky klasiku, v jazzu ucítil možnost pro absolutně svobodné vyjadřování. „Toužil jsem vymezit se vůči tomu, co jsme tehdy žili. Chtěli jsme překlenout železnou oponu a jazz byl prostředek. Dostali jsme se párkrát na Západ a já to spojoval s nákupem jogurtů a plenek pro malou dceru. Utratil jsem tam za to všechny peníze a trochu vylepšil situaci doma,“ vzpomíná.

Jedna pravdivá věta stačí

Na rozhovor přišel dva dny před sedmdesátými narozeninami, a tak se nevyhnul rekapitulaci. „Někdy to opravdu fičelo, přijel jsem ze zájezdu, rychle napsal další hudbu, udělal koncert, do toho jsem učil. Nestačil jsem se zastavit a podívat se, jestli to odpovídá tomu, co jsem chtěl, ale teď musím říct, že jsem šťastný člověk. Mohl jsem dělat svobodný jazz, nikoliv jako interpret, ale jako autor. A nejvíc jsem vděčný, že jsem se mohl prezentovat jako český muzikant ve světě. Že jsem mohl objet plno festivalů, kde chtěli slyšet, co to ten Svoboda hraje.“

Ve Vizitce mluvil o hudbě, kterou provozuje se svým kvartetem i s big bandem, o kompozicích pro muzikál i pro balet, o touze opět se představit v roli dirigenta před symfonickým orchestrem. Mezinárodní úspěch baletu Mauglí, jehož ukázka ve Vizitce zazněla, Svobodovi přinesl zakázku na hudbu k celovečernímu baletu na motivy Čaroděje ze země Oz. Premiéru má mít v Los Angeles v roce 2023. Prozatím poslední album, letos vydaný a s Pražským Big Bandem nahraný Létající klobouk, je věnované písničkám českého jazzového průkopníka Jaroslava Ježka, na nichž Svoboda vyrůstal. Ve Vizitce ale zazněla skladba z desky Pozdní sběr, již věnoval oblíbenému vínu. „Ve víně je pravda, a já pravdu hledám v hudbě. Ernest Hemingway řekl, že stačí napsat jednu pravdivou větu a máte hotový román. Tohle se snažím dodržet.“

autoři: Hana Slívová,Markéta Kaňková