Jistota? Tak to by byl konec!

Magazín Instinkt - 2011

Milan Svoboda:  Jistota? Tak to by byl konec!

text Ilja Kučera ml.

original link

Doznívá potlesk po první skladbě. Milan Svoboda zdvihne oči od kláves a pozdraví: „Good evening." Angličtina není v Redutě, v tradičním jazzovém klubu v centru Prahy, nepatřičná. Publikum bývá cizojazyčné. Navíc mnozí důvěrně znají jméno českého jazzmana Milana Svobody z nejrůznějších koutů Evropy a nejen Evropy. Je doma všude tam, kde se hraje dobrý jazz.

Jak se u nás vede právě teď jazzové muzice?

Řekl bych, že výborně. Je mnoho nových kapel na dobré úrovni a spousta mladých talentovaných muzikantů. Myslím, že za to může i jazzová škola na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kam se sjíždějí mladí muzikanti z celé republiky. Někteří tu studují, jiní přicházejí, aby našli dobré hráče do své kapely. To je nadějné. Přestože to nebudou mít jednoduché, aby se jazzem mohli živit, tihle kluci na sobě pracují, dělají původní věci, mají dostatek chuti a vůle. Učím na té škole, a tak si troufnu tvrdit, že se tu zrodila nová vlna českého jazzu.

Chcete říct, že jazz už není jakási retro-záležitost?

Určitě není. Pořád přibývá míst, kam se dá na jazz zajít, že už je ani sám neznám. Hraje se v nových klubech, v hospodách, leckde. Vysloveně výborný mi připadá pražský Jazz Dock. Je na krásném místě na nábřeží, má výbornou atmosféru, což je pro jazz důležité. Dá se tam po koncertě sedět a popíjet třeba do čtyř do rána. Vystupují tam vesměs mladší kapely od nás i ze zahraničí a já jsem rád, že mě tam také občas pozvou. V červenci jsme tu měli s Quartetem tři koncerty za sebou a z jednoho vznikla rozhlasová nahrávka. Asi po měsíci jsem ji dostal a pustili jsme si ji s Quartetem v autě na cestě do Hamburku. A byla povedená i zvukově a k tomu má skvělou atmosféru. Takže jsme se rozhodli vydat tu nahrávku jako živé CD Live at The Jazz Dock.

Liší se české publikum od zahraničního, nebo jsou všude lidé stejní?

U nás chodí na jazzové koncerty dva typy lidí. Fajnšmekři, co přijdou třeba na festival, nebo na konkrétní vystoupení si poslechnout a vychutnat muziku. Ti druzí jsou většinou cizinci a do jazzového klubu přijdou, protože je to jaksi součást koloritu města. O Praze se totiž ví, že má dobrý jazz. A tihle hosté udržují klasické jazzové kluby při životě. V zahraničních klubech je daleko větší konkurence, míchá se tam celý svět, a tak když přijede kapela z Čech, spousta lidí se přijde podívat, protože je to vzácné zboží. 
Kam nejčastěji jezdíte? 
Do Německa. Tam koncertujeme pravidelně. Ale i do Francie, Rakouska, Skandinávie, teď jsme zrovna byli na festivalu v Srbsku, výborné byly koncerty v Mexiku nebo v Kalifornii. V Americe jsme zabodovali s big bandem, který vedu na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Dostali jsme se jako jediní z Evropy do finále celosvětové soutěže studentských orchestrů, což byl obrovský úspěch. Nedávno jsme měli moc hezký zážitek s kvartetem ve Švédsku. Kousek od Malmö je malé univerzitní městečko Lund. Každou sobotu odpoledne tu v kulturním středisku, v takové přestavěné tovární hale, pořádají koncerty pro kapely z celého světa. Rockové, popové i jazzové. Otevírá se v jednu hodinu odpoledne a lidi přijdou nejdřív na oběd a pak je koncert - všechno v ceně vstupenky. Může tam být osm set, možná tisíc lidí, obědvají s kapelou, popíjejí s ní kávu, pivo, povídají si a ve tři začne koncert. Pro nás to byl zážitek po všech stránkách! Od dokonalého technického zajištění, vybavení a vynikajícího klavíru až po skvělé, vnímavé publikum. No, a když všechno kolem šesté odpoledne skončí, lidi táhnou dál užít si sobotní večer. Další opravdu nadšené publikum je v Mexiku. A to tak nadšené, že jsme si zpočátku říkali, jestli si nedělají srandu. Ale ne - oni fakt upřímně projevují radost, když muzika šlape a když se jim líbí. V Mexiku jsem poprvé hrál sám před pěti lety na festivalu Eurojazz. Měl jsem klavírní recitál, open air, takové údolí, kde lidi seděli na trávě na stráni až do nedohledna, vepředu velké pódium, na něm klavír, za ním Svoboda. Sám. A další rok jsme měli v Mexiku měsíční turné s kvartetem - patnáct koncertů. 
Baví vás po těch procestovaných letech po světě stále jezdit křížem krážem? 
Nepochybně baví. A moc. Pořád mám v paměti to, v čem jsme žili, když jsem byl mladý. Dostat se jen do Polska, NDR nebo do Jugoslávie už byla událost, na Západ to bylo zhola nemožné. Touha poznávat jiné světy ve mně zůstala. Navíc mě pořád těší možnost vyvézt muziku z Čech i do míst, kde to není obvyklé. Nejčerstvější zážitek mám teď se školním big bandem, s kterým jsme vystupovali na Tchaj-wanu a ve Vietnamu. Nebýt muziky, asi bych se nikdy do Vietnamu nepodíval - přece jenom mám pořád ještě socialismus v paměti natolik, abych ho sám někde dobrovolně vyhledával. 
Nedávno měla premiéru inscenace Láska naruby, ke které jste složil scénickou hudbu a napsal šansony pro vaši ženu, herečku Janu Paulovou. Je to zvláštní, psát písně pro divadelní postavu, když ji hraje žena, kterou důvěrně znáte? 
Ono to byla taková rychlovka. Hudbu měl původně psát někdo jiný, ale nějak to nevycházelo, tak na poslední chvíli řekli mně. Ale já jsem pro Janu napsal a aranžoval spoustu písní! A ona v Lásce naruby hraje herečku, která rekapituluje svůj život, usoudili jsme, že bychom mohli použít i písničky, které už Jana zpívala dřív a které jí sedí. Našli jsme dvě nebo tři, několik jsem dopsal a všechno nahrál se svým Pražským Big Bandem. Děj se odehrává ve 30. letech ve Výmarské republice, kdy kvetly kabarety, v tančírnách se hrál jazz, a tak jsem dal všem písničkám jednotnou tvář v tomto duchu. 
Vy jste autorem hudby k sedmdesáti divadelním inscenacím. To číslo zní neuvěřitelně... 
To neuvěřitelně jen vypadá. V posledních deseti letech jsem napsal hudbu jen k několika inscenacím. Scénickou muziku jsem hodně dělal v osmdesátých letech, protože jsem měl štěstí spolupracovat s režiséry, jako byl například Miroslav Macháček. Jeden čas byla scénická muzika hlavní náplň mé práce, a když vezmete, že to trvalo nějakých dvacet, třicet let, pak sedmdesát inscenací není zas taková rána. Spíš mě mrzí, že tyhle příležitosti nemám v posledních letech. Je tu nová generace, která má svoje lidi, divadla nemají peníze a používají archivní muziku. Krom toho „nějakou" scénickou muziku může udělat doma na počítači skoro každý. To si nestěžuju, jen pořád cítím, jak mám muziku propojenou s divadlem, s filmem, s něčím, co je živé, co vytváří obrazy, příběhy. Tak to cítím i v jazzu. Nemůžu hrát jenom artistní jazz, něco úplně abstraktního. Potřebuji obsah, příběh. 
Vy toho ale přesto stačíte moc - hrajete jazz, vážnou hudbu, komponujete, učíte. Musíte být ohromně pracovitý. 

Kolegové o mně tvrdí, že jsem workoholik, nebo taky naprostý magor. Mně to nepřijde. Někdy je víc nabídek, víc práce, jindy je to klidnější. Beru věci tak, jak přicházejí. 
Posedla vás někdy obava, že už vás nic nenapadne, že nebudete vědět jak dál? 
To mám pořád. Opravdu pořád. Žena se mi směje, že kvůli tomu žiju v permanentním stresu. I proto nikdy neposlouchám svoje desky. Natočím, smíchám, odevzdám a hotovou si ji nikdy nepustím. Zpětně bych byl určitě nespokojený. Takže to beru tak, že se jedná o zachycení určité doby, o to, jaký jsem byl a že možná budu příště jiný nebo lepší. Invence, nápady - to je strašně křehká věc. Proto potřebuju neustále koncertovat. Když lidi poslouchají a nakonec zatleskají, můžu si říct - snad to nedělají ze slušnosti, třeba se jim to vážně líbilo. Ale chraňpánbůh, kdybych měl někdy jistotu, abych si řekl: Teď jsem fakt výbornej!, tak to by byl konec.